JELÍNEK KODY

Kdysi dávno v jednom lese žila rodina Jelenů. Pan a paní Jelenovi a jejich dvě neposedné jelení děti. Měli spousty přátel mezi ostatními zvířaty, a tak není divu, že byli velmi oblíbení, a zvláště pak jejich nejmladší jelínek, kterému řikali Kody. Byl ještě malinkatý, narodil se v posledních jarních dnech, ale sotva se naučil chodit, tak začal skotačit po celém lese. Nejdříve jen tak opatrně okolo domu, ale jak šly dny, tak se více a více osměloval. Až tuhle si jednoho dne zaběhnul až na samý kraj lesa, kde už byly louky a mohl pozorovat celou krajinu, která se před ním rozprostírala jako na dlani. Ovšemže jeleni ani jiná zvířátka, co potkal v lese, dlaně nemají, ale to neznamená, že by nebyli vzdělaní. Nikdy však neopouštěl úkryt lesa, vždy si stoupnul tak, aby předními kopýtky byl ještě na hranici lesa, ale krk a hlavu mohl natáhnout až tak daleko, kde končily samotné větve stromů. Vydržel tak pár okamžiků, jen co ho letní sluníčko pošimralo na nosánku, a pak zase utíkal zpátky domů. Někdy se zatoulal až na samou lesní mýtinu, která se ukrývala uprostřed lesa a kde se zvířátka tak ráda scházela a také zde někdy řešili důležité věci pro les a jeho obyvatele. Na mýtině, to skoro bylo jako na louce, alespoň našemu jelínkovi to tak připadalo, okolo byly stromy a svítilo sem přes den také slunce. A v noci slunce vystřídal měsíc. Jasně, louka byla daleko větší a zdálo se jako by neměla snad konec, ale tatínek Jelen to malému Kodymu jednou večer před spaním vysvětloval. A tak náš jelínek věděl, že i louka má svůj okraj a není nekonečná. A tak dny ubíhaly jeden za druhým a malý Kody byl den ode dne více a více odvážnější. Na konci srpna už byl tak velký a statečný, jak říkával rád, že už znal celý les. Věděl, kdo kde bydlí a když někoho nutně potřeboval najít v jakoukoli dobu, věděl, kam zaběhnout.
Jednoho rána se probudil a rozhodl se prozkoumat všechna vzdálená zákoutí lesa. Byl zvědavý zda i tam se les přebarvil do pestrobarevných vzorů. Zaběhl až k té nevzdálenější louce, byl zvědavý, zda i tam se podzim podepsal svými barevnými pastelkami. Nejdříve si barevných změn moc nevšímal, nepřišlo mu to až tak zvláštní a jen si myslel, že občas prostě nějaký ten list nebo travička uschne. Jenže pak si všimnul, že na stromech nejsou jen hnědé barvy, ale také žluté, oranžové, červené a fialové a na některých byly dokonce barvy zamíchané do sebe, a tak viděl červenou propletenou žlutou stuhou nebo na dalším někdo jako by dal zelenou a pak si to v polovině rozmyslel a dobarvil lístky oranžovou. Nebo támhle ten, ten měl lístečky hned trojbarevné. To malíř podzim vzal svou barevnou paletu a vymaloval všechny stromy, co jen jich v lese našel. Nejdříve vzal do hledáčku břízy a svými barevnými štětci je změnil k nepoznání, pak hned následovaly jasany, javory, topoly, buky, jilmy a dokonce i duby, ty majestátné duby. To barevné divadlo se Kodymu tuze líbilo, natolik, že každé ráno, hned jak vyskotačil ze své mechové postýlky, se těšil na to, který strom vykvete v barvách. A když už všechny stromy s listy byly barevné, si říkal, tak teď, teď už to musí přijít. Myslel si totiž, že i všechny jehličnany v lese, promění své jehličky v pestrobarevnou paletu stejně jako to udělaly ty listnaté. Jenže uběhlo několik dalších dní a první břízy začaly svou barevnou korunu zahazovat na zem a pak je doplnily i jasany a další stromy. Najednou se ta barevná krása válela všechna na zemi. A stromy byly úplně nahé. Copak jim takhle není zima, ptával se sám sebe. Jelínek, ten veselý malý chlapík, byl najednou posmutnělý.
Kody posledních pár dní bloumal po lese. Chodil od stromu ke stromu. Vždy se u něj zastavil a vzhlédl vzhůru a jen tak koukal. Pak svou zvídavou hlavičku zase sklonil a přešel k dalšímu stromu, a tak to dělal několik dní. Ani si nevšiml, že ho zpovzdálí pozoruje Kuna. Sama pro sebe si říkala, copak to s ním je. Snad není nemocný, ale Kody nebyl nemocný. Jen tomu prostě nerozuměl. Jak byl tak zahloubaný do sebe, tak se jednoho dne dostal až na nejvzdálenější kraj lesa. Den si střídal s nocí vládu o něco dříve v tyto dny, tak rychle pospíchal, aby byl doma včas na večeři. Když tu vyplašil Sovu, která také vylétla o něco dříve, než byla zvyklá, ale moc ji to nevadilo, když si všimla, že to byl zrovna jelínek Kody. Ten se také hned omlouval, že nechtěl a že je mu to moc líto. A když viděl, že se teta Sova nezlobí, chtěl zase utíkat dál. Jenže Sova ho zastavila. „Víš Kody, už nějakou dobu tě s přáteli pozorujeme a děláme si o tebe starosti.“
„O mě?“ opáčil s údivem Kody.
„Ano, o tebe“ odpověděla Sova a pak hned dodala „copak se to stalo? Celé léto tady skotačíš, vyvádíš hlouposti a neustále se na něco ptáš. A teď posledních pár dní, chodíš od stromu ke stromu a pořád je pozoruješ. Jsi zamlklý a už se skoro neusmíváš. Řekni mi, copak se stalo?“
„Když já tomu nerozumím“ řekl posmutněle Kody a sklonil hlavu k zemi, jako by se styděl.
„Nerozumíš? Čemu nerozumíš“ ptala se moudrá teta Sova.
„Nerozumím tomu, proč když podzim obarvil svými štětci všechny listnaté stromy, neobarvil také ty s jehličkami. Víš, já jsem se těšil, jak asi budou vypadat, ty malé pichlavé jehličky. Jenže ony jsou stále zelené, stejně jako v létě.“
Sova byla překvapena z toho zvláštního přání a pak řekla „tak ty jsi smutný, protože tomu nerozumíš“. Teď už věděla, co jejich Kodyho trápilo a začala se usmívat. Jelínek byl překvapený, že se Sova začala usmívat. „Kody, ani nevíš, jak jsme se všichni o tebe báli, ale teď když vím, co zatím je, dokážu tvé trápení zahnat stejně jako ty umíš někdy zahnat mouchy, když tě už moc zlobí“. Dodala moudrá Sova a hned pokračovala. „Víš, s podzimem to je tak, některé stromy oblékne do barevných sáček“.
„A ty druhé ne? Proč ne?“ vykřikl nedočkavostí Kody. Sova na něj koukla vážným pohledem, a pak s úsměvem pokračovala. „Pšt, a nech mě raději domluvit. Je to jednoduché, stromy s jehličím, podzim neobarví, ale zase o tu svou krásu nepřijdou ani v zimě. Jen jaro jim dá nové jehličky a ty budou nejdříve světlounce zelené než ztmavnou na tu zelenou, kterou tak dobře znáš. Ty ses narodil do pozdního jara, skoro až v létě, takže jsi to ještě nezažil, když se stromy začínají oblékat do svých zelených barev. A nemusíš se bát ani o ty listnaté, ty se také s jarem obléknou do svých zelených lístečků. Každý do té, která mu přísluší. Takhle to příroda zařídila. Však na jaře to poznáš sám a budeš se moct přesvědčit na vlastní oči.“ Dodala Sova. Jelínek se už také usmíval, a zas o malý kousek více rozuměl jeho lesu.
„Děkuji ti Sovičko, moc ti děkuji“, řekl Kody a rychle se otočil, aby utíkal domu. Bylo už tolik pozdě, že věděl, že dostane vyhubováno od maminky, ale pranic mu to nevadilo. Měl radost, že ví, jak to chodí se stromy, ale i tak si sám pro sebe usmyslel, že je občas jen tak malinko po očku bude pozorovat, co kdyby se jen chtěly taky obarvit.

Kody zrovna okusoval poslední zbytky trávy na paloučku, a když zvedl hlavu, uviděl ve výšce hejno bílých mraků a pak, pak se to stalo. Z ničeho nic z nich začaly padat bílé kousíčky něčeho divného, co dříve nikdy neviděl. Snášely se pomalu k zemi jako peříčka, jako bíla peříčka ptáčků. Dopadly mu na čumáček. Jelínek vystrčil čumáček směrem k nim a snažil se ze vzduchu zachytit pach těch zvláštních bílých věciček. Chladily a šimraly ho. A ve stejnou chvíli, kdy se dotknuly jeho měkkého a jemného čumáčku, v tu stejnou chvilku, než se nadechnul, tak se proměnily v malé kapičky vody. Kody stál a byl jimi natolik fascinován že si nevšiml, že už všechny ty bílé kousky zaplavily celou mýtinku, a ta se teď obarvila do bíle barvy. I větve stromů dostávaly nový kabátek z bíle barvy protkaný zelenými nitkami jehličí. Jelínek byl tak zaujatý tou přehlídkou nad svou hlavou, že si ani nevšiml, že má už kopýtka zcela ponořená do té bílé věci. Ani si neuvědomoval, že ho vlastně studí, tolik byl fascinován tou sněhovou hrou. A vločky se dál snášely a padaly, bylo jich už tolik, že v nich jelínek Kody stál skoro po kolínka, měl jich plno i na svých zádech a taky několik dalších na parůžcích. Chtěl udělat krok, ale nešlo to. Až teď si uvědomil, kolik jich je a že ho uvěznily ve své sněhové náruči. Chvíli jen tak pozoroval krajinu kolem sebe. Byl překvapený natolik, že si ani nevšiml, že na něj z větvě nad ním volá malá zrzavá kamarádka Veverka. Musela sebrat vyschlou šišku, která se udržela z posledních sil ještě na větvi a hodit ji po něm, ale ani to moc nepomohlo. Z druhé strany její snažení pobaveně pozoroval jejich přítel Jezevec, který v té záplavě vloček byl sotva viditelný.
„Co se to děje?“, ptal se zmatený Kody a zdáli na něj volala moudrá Sova, „to nic, to se jen prosinec přihlásil o svou vládu“. „Prosinec?“, tázavě zdvihnul jelínek tvář směrem odkud přicházel hlas Sovy. Vidět ji moc nemohl, od toho běloučkého sněhu se odráželo tolik slunečního třpytu, až se mu z toho skoro zatočila hlava. „Vlastně zima, prosinec je jedním ze zimních měsíců, ale vládu si přebrala zima“, dodala na vysvětlenou rychle Sova. „Prosinec nebo zima, ani o jednom jsem nikdy neslyšel“ dodal Kody. „Ani jsi nemohl“ dodala Sova, vždyť ty jsi se narodil teprve letos a tohle zažíváš poprvé. Ale každý rok je rozdělený na čtyři roční období a každé z nich má své nálady a záliby. Vzpomeň si jak jsi byl překvapený z podzimu a ten teď vystřídala zima, a ta velmi ráda zasypává zemi sněhovou peřinkou“, dodala Sova a přilétla bliž k jelínkovi. Také Jezevec se už dostal skoro k němu přes zasněženou mýtinku. Jen Veverka stále zůstala sedět na svém místě na větvi. Tichnouce jen špitla „ a taky umí vykouzlit krásné ledové ozdoby ze šišek“.
Jelínek na tu bílou krásu koukal s očima rozzářenými v úžasu a jen poslouchal své přátele. Tu se jim nad hlavami prolétl vítr a z několika stromů setřásl pár sněhových vloček přímo na Kodyho. To pobavilo Veverku i Jezevce, který teď už od něj byl jen pár kroků. A hned taky na něj volal „podívej podívej, takhle si v něm můžeme hrát“. Kody opatrně zvednul nejdříve jednu nohu a oparně ji vrátil zpět na stejné místo a pak druhou a opět ji vrátil opatrně zpět. Chvilku jen tak přemýšlel, a pak ještě pro jistotu to vyzkoušel s pravou zadní a takés tou levou zadní. Teď už viděl, že se v něm může pohybovat, že ho vlastně ta sněhová náruč jen tak jemně objímá. Tak se rozhodl vyzkoušet, jak v něm bude běhat a tu najednou ouvej. Nejde to tak lehce jako když zemi pokrývá jen jemňoučká travička, ani jako když je na zemi jen spadlé jehličí a ani tak jako když stromy na podzim pokryly zemi svým listím, je to mnohem těžší. Udělal pár kroků a ohlédnul se za sebe a tu najednou spatřil své stopy. Co to? Jelínek hledal očima své přátele, ale ti se jen tiše smáli a pak se rozesmáli na celé kolo. V dálce na něj koukal jeho bratranec Sika, „to nic kamaráde, to si zvykneš, jen ze začátku to bude trošku těžší. Já si tím prošel už loni“. O kousek dál se ukázala rodinka divokých prasat. Paní Prase na něj volala s úsměvem „taky jsem ho přišla ukázat těm svým rošťákům“. Jelínek se teď bavil se svými přáteli a hned ve sněhu zkoušel vyvádět různé skopičiny. Večer byl tak unavený, že sotva došel domů, lehnul si do své postýlky a než usnul, maminka mu povyprávěla všechno, co věděla o sněhových vločkách.
Uběhlo několik dní od doby, kdy se poprvé seznámil se sněhovými vločkami, ale neustále ho něčím překvapovaly, ale taky mu dělaly radost. Když byl na nějakém místě a přišlo mu, že jich je nějak málo, druhý den jich tam bylo mnohem více. Jako by ho tajně poslouchaly a dělaly si z něho šprťouchlata. Ani mu moc nevadilo, ze ho studí a občas mu pěkně zmáčí jeho srst. Každý večer vyprávěl své rodině, co s nimi zažil, očka mu přitom jen zářila štěstím a jen malou chvíli předtím, než usnul, už spřádal plány na druhý den. Jen co vysvitly první ranní paprsky, vyskočil z postýlky a už byl jedním kopýtkem venku. Kolikrát na něj maminka musela zavolat, aby byl opatrný a nespěchal tolik. Nic naplat, tak ubíhal den za dnem.
Jedno ráno, stál malý Kody celý nedočkavý před domečkem, chtěl vyrazit za dalším objevováním svého světa, ale najednou se zarazil. Tak tam tak stál a rozhlížel se do doleva a doprava a pak zase doleva a znovu doprava. Chvíli jen tak koukal před sebe a přemýšlel. Jako by nevěděl, kam se dnes vydat. Nožky ho chtěly nést, ale on se nemohl rozhodnout, kam by dnes ráno zaběhnul. Zrovna dnes. Každý den, každý úplně každičký to ví, jen dnes ne. A tak dál tiše stál před chaloupkou a přemýšlel. Pak kousek poodešel a znovu se rozhlédnul. Nic. Tak znovu udělal pár nesmělých kroků a rozhlédnul se a, a zase nic. Už z toho byl pěkně zmatený. Říkal si, ještě udělám pár kroků, znovu nic. Tak udělal ještě další a další a další kroky a pořád nic a nic. Najednou ho napadlo poodběhnout dál, třeba když nebude nadohled domečku, bude už vědět. A tak rychle vyběhl dopředu a tu uviděl keř, byl celý zasypaný sněhem a třpytil se do dálky, v létě bývá celý posetý malými zeleňoučkými lístečky a motýli si v něm hrávají na schovávanou. Ale zato v zimě vypadal jako bíla velikánská koule. Z dáli ho pozorovala Veverka, copak to ten náš Kody zase vyvádí, a kroutila nad tím hlavou. Chvíli ho jen tak sledovala a pak po něm hodila sněhovou kouli. „Copak to tropíš, Kody?“ zavolal na něj. Jelínek zvedl hlavu k větvím, odkud mu právě za krkem přistála sněhová koule, a uviděl Veverku. „Ale co by“ odvětil jí malý Kody. „Víš, když přijde ráno, nemůžu se dočkat jaké nové dobrodružství mě se sněhem čeká. Každý den vím, kam mě nožky ponesou. Dnes nevím, kam jít, dneska mě nožky nikam nechtějí nést“.
Veverka jen zakroutila hlavou, „běž tam, kam ti říká srdce.“
„Cože? Srdce“?
„Ano, běž rovnou za čumáčkem, tam, kam tě srdce táhne“.
Jelínek chvíli přemýšlel a pak si řekl, „vždyť proč ne. Půjdu tam, kam mě srdce táhne“. Kody si stoupnul pěkně zpříma, zavřel oči a pak začichal kolem sebe, a pak to udělal ještě jednou a najednou to věděl. Otevřel oči a už věděl, kam se dnes vydá. Půjde rovnou za srdcem, už i nožičky ho tím směrem táhly a ta vůně, jako by cítil něco zvláštního.
Šel a šel a když zrovna nevěděl, zda doprava nebo doleva anebo snad stále rovně, prostě si jen tak zpříma stoupnul, zavřel oči a nechal si poradit svým srdcem. Za malou chvilku už věděl kudy dál. A tak bloumal bezmála celý den, v hlavě si už pomalu představoval, jak to bude doma všechno vypravovat, takové velké dobrodružství. Když tu najednou si zpoza smrčků všiml prosvítat cosi zářivého. Sluníčko to být nemohlo, to v tuto dobu už nemá moc síly, v létě to ano, ale v zimě to ne. A tak popošel kousek blíže a zastavil se. Začal kolem sebe čenichat, trošku se bál, ale zvědavost byla mnohem, ale mnohem silnější. A co, vždyť jsem jelen, beztak je to jen ta ledová ozdoba ze šišky a jak na ni dopadají poslední sluneční paprsky dnešního dne, tak podivně září, pomyslel si a vydal se za tím zvláštním světlem.
Jenže ona to nebyla šiška zakletá do ledové náruče paní zimy.
Když už byl tak blízko, že mohl rozhrnout větve, vyvedla ho z rovnováhy zvláštní vůně. Jako kdyby byl blízko krmelce, tam se občas míchaly takové vůně, většinou to byla sladká jablíčka, co tak miloval. Jenže tady ta vůně, byla ještě jiná, taková tajemná. A tak zavřel opatrně oči a čumáčkem se snažil přijít na to, co ho v něm jen tolik dráždí. Jenže ani po hodně dlouhé chvíli, co tam tak stál, nemohl na nic přijít. A tak se rozhodl osmělit a udělat ještě pár kroků vpřed, rozhrnout větvě smrčků a zjistit, co že se to uprostřed lesa tak blýská.
Najednou stál uprostřed malého paloučku, znal ho, byl blízko jeho oblíbeného krmelce, ale moc často sem nechodil, jen občas se sem zatoulal. Uprostřed byl malý smrček, ne úplně malý, ale těm uprostřed lesa sahal sotva po spodní větve. Kody mlčky stál a nevěřícně na něj zíral. Už věděl, co se tak blýskalo a třpytilo do dáli, to tenhle smrček. Bylo na něm navěšeno plno věcí a pod jeho spodními větvemi byly tyhle kouzelné dárečky. „Copak se to děje?“ ptal se jelínek sám sebe, i když se celý den toulal, nebyl zas tak daleko od svého domečku, a tak se rychle otočil a utíkal tak rychle jak jen uměl. Už byl skoro doma, když ho zahlédl tatínek. Zrovna mluvil se svou vzdálenou sestřenicí paní Daňkovou a kamarádem panem Lišákem. „Tati, tati“ volal jelínek už z dálky. „Honem pojď se mnou, něco ti musím ukázat“. Byl celý udýchaný a tak ho tatínek zadržel. „Zpomal synku, copak se děje“? Ptal se. „Vždyť ty už máš být doma, maminka se bude o tebe bát“, zlobil se táta Jelen, ale jen trošku, však znal svého synka.
Stál tam vedle tatínka úplně tiše, skoro se bál i dýchat, snad aby ten kouzelný smrček nezmizel. Kopýtka měl neposedné. Po pár dlouhých minutách se nakonec zhluboka nadechnul a pak potichoučku řekl. „Vidíš támhle ten smrček, tati?“. Táta Jelen nic neříkal jen se usmíval. Už rozuměl, z čeho byl jeho synek tak rozrušený. „Tati?“ ptal se Kody, jako by se bál, že je tam sám a že se mu to všechno asi jen zdá. „Tati“, dožadoval se odpovědi jelínek, „to teď všechny smrčky budou takovéhle?“. „Copak se ti nelíbí“, teď už odpověděl táta Jelen. Jelínek se se zvídavým pohledem podíval na svého tatínka.
„Pojď synku, půjdeme domu, už nás tam beztak čekají s večeří. Vrátíme se sem zítra“.
„Ale tati, ten stromeček, on zmizí, co když on zmizí?“
„Není proč se bát, nezmizí. Bude tu i zítra“. S přísným výrazem pohlédl na svého synka a už jej vedl směrem k domovu. Tam už ně čekala, celá netrpělivá, maminka. „Kdepak jste se toulali“ vyhrkla směrem k nim, vždyť já už se o vás bála, zrovna dneska“, hubovala oběma.
„Zrovna dneska“, opakoval jelínek. Maminka mu ale neodpověděla. Doma se Kody navečeřel a ulehnul do své mechové postýlky. Ještě než stihnul zavřít svá unavené očka, přišla k němu maminka. „Pěkně se vyspi, synku“, dala mu pusu na jeho malinkatý čumáček a odešla.
Ráno Kody vyskočil z postele jako už tolikráte. U snídaně už přemýšlel, jak se co nejrychleji vydat za tím prazvláštním stromečkem, co jej objevil včera, že si ani nevšiml, že jej pozoruje tatínek. Jenže když už se chystal vyběhnou, tak jej tatínek zastavil. „Počkej synku“ zvolal na něj, „dnes nikam nepospíchej. Pomůžeme mamince a pak společně vyrazíme na procházku“. Jelínek Kody sice chtěl odporovat, ale pak jen tiše sklonil hlavu a poslechnul. Celý den se celý posmutnělý ploužil jen tak po domku. Konečně bylo odpoledne. Maminka se pěkně ustrojila a už vyrazili.
Malý Kody byl zamyšlený, když tu najednou stáli před tím zvláštním a zářícím stromečkem. Byla už tma, takže teprve teď bylo vidět jak stromeček celý září. Jelínek zvedl zvědavě hlavu. Tu si najednou všiml, že kromě něj a jeho rodičů, tam stálo mnoho jejich příbuzných a přátel. Kody byl zmatený. Tatínek na něj koukal a usmíval se, a pak začal vysvětlovat. „Tohle je obyčejný stromeček a je úplně stejný jako ty ostatní. Jen ho včera pan hajný ozdobil, aby nám přilepšil a udělal nám taky…“, na minutku se odmlčel a pak hned pokračoval. „Udělal nám taky krásný tenhle den. Jenže dnešní den není jen tak obyčejný den. Každý rok v tuto dobu se tu setkáváme, my, všechna zvířátka z lesa, abychom si společně zavzpomínali na ten rok, co nám uběhnul pod kopýtky. Strávili společný čas a popřáli si, krásný Štědrý den. Dneska jsou Vánoce“.
„Vánoce“, vydechnul v úžasu malý Kody.

(12.11.2023)