MALÁ SNĚHOVÁ VLOČKA

Kdysi dávno žila v nebi jedna malá sněhová vločka. Měla bílou dlouhou košilku a celá se třpytila jako diamanty. Vlásky měla bíle jako čerstvě napadlý sníh a oči měla jako dva malinkaté třpytivé drahokamy. Když se usmála, roztančilo se všechno kolem ní. A ona se moc ráda usmívala. Oproti jiným vločkám byla malá, malinkatá a ony se jí za to rády posmívaly a dělaly si z ní žertíky, že tolik nevyrostla jako ony, a že je taková malá a jiná. Ty ostatní vločky si s ní proto nechtěly moc hrát a raději ji od sebe odháněly. Běž, běž si hrát jinam říkávaly. My tě tady nechceme. Nikdy si nestěžovala, nikdy se neptala proč je tak malá. Jsi moc malá a my jsme už velké. Ona za to nemohla, že byla taková, a tak bývala často sama. Ráda se jen tak toulala po nebi, hrála si s mráčky a dívala se dolů. Pozorovala jak se na šedých a holých stromech rodí malé zelené lístečky, jak mizí sníh a pod jeho zbytky vykukují malé kytičky. Nejdříve ze všeho vykoukly sněženky s jejich bílými lístečky a když do posledních zbytečků sněhu kolem nich dopadaly první jarní paprsky, třpytily se stejně jako ona. Alespoň ji to tak připadalo a tolik se s nimi chtěla kamarádit. Pak se objevily bledule, s těmi svými hlavičkami vypadaly skoro jako malé princezničky se žlutými korunkami. Malá Vločka se jich, ale trošku bála. „Však počkej“, říkal jí jeden Mráček, až se s nimi potkáš, jsou úplně hodné a určitě si budete rozumět. Vločka, ale nerozuměla jak by se s nimi mohla potkat. „Ony jsou na zemi a já přece žiji tady v nebi“. To už na zemi pomalu mizely i ty poslední zbytky sněhu, to sluníčko ho šimralo, nejdříve jen tak zlehýnka a pak den za dnem více a více. A jak ho tak lechtalo svými slunečními paprsky, snížek se neustále smál a smál až mu vytryskly malé kapičky vody a ty se kutálely a kutálely až se úplně vsákly do země. Vločka to sledovala zpovzdálí a vůbec tomu nerozuměla. “To proto, aby daly život všem rostlinám, stromům, včeličkám, zvířátkům i lidem, vysvětloval mráček „Lidem?“ zeptala se Vločka. „Ano i lidem“ odpověděl Mráček, který byl jejím jediným opravdovým přítelem. Pak se objevily zvláštní kytičky, byly barevné a každým dnem jich bylo více a více a jak tak přibývaly, svět se celý začal oblékat do nepřeberné směsice barev. Bylo to tak nádherné, říkala si malá Vločka. Byla tak šťastná a začala si prozpěvovat. „Podívej Mráčku“, ukazovala malá Vločka. „Vidíš to? Vidíš?! Tamhle přeci.“ Mráček se podíval do míst, kam ukazovala malá Vločka. „To jsou malincí lidé, jsou malincí jako já, jako já jsem malinká. Hrají si spolu a zpívají a tancují. Ó jak já ráda tančím.“ Malá Vločka byla nadšená a celá se rozzářila tak jako nikdy předtím. Mráček se začal také smát. Nikdy dříve ji takhle nadšenou neviděl a moc si přál ji takhle vídat častěji. Pak, ale zvážněl a klidným hlasem řekl „Vločko, víš, to nejsou malincí lidé.“ „Nejsou,“ odpověděla Vločka „a kdo tedy jsou?“ „Vlastně to jsou malincí lidé“ odpověděl Mráček. „Ale jinak, než si myslíš.“ „Jak jinak“, ptala se Vločka. „Tak jsou to lidé a nebo to nejsou lidé?“ „Jsou to děti“, řekl Mráček se šibalským úsměvem na tváři. „Na svět přicházejí takhle malincí a pak, jak běží čas, tak rostou a rostou až úplně vyrostou“. „Aha“, řekla malá Vločka, „takže až uplyne hodně času, tak taky vyrostu?“ Do té doby budu maličká, usmívala se Vločka. „Už tomu rozumím, Mráčku“. Mráček mrknul na Vločku a raději nic neříkal. Nechtěl ji zklamat, všichni přeci věděli, že ona už nevyroste, že zůstane na vždy tou malinkou Vločkou.

K večeru si je tajně umyjí v potůčku, aby jim maminka nevyhubovala, že jsou špinaví a pak hned utíkají domu do její náruče. V létě pak Vločka ze všeho nejraději pozorovala jak dorůstá na stromech ovoce. Obdivovala kolik tvarů a barev jen příroda vymyslela. Ale stejně ze všeho nejvíce ji bavilo pozorovat děti, jak šplhají po stromech a strkají si to sladké ovoce do úst, až mají celé špinavé tvářičky a umazané své malinké ručičky.

Milovala tu nepřebernou rozmanitost tam dole na zemi. Občas ji něco překvapilo a vypískla, ale pak si hned zavírala svou malinkatou pusinku svýma ručičkami. Sedávala úplně tiše na svém oblíbeném místě a úplně sama, ale jí to nevadilo. „Vločko copak to zase děláš. Vypadáš nějak posmutněle“, ptal se jí. Když tak jednoho dne pozorovala ten lidský mumraj ani si nevšimla, že k ní připlul po obloze její nejmilovanější Mráček. Neuvědomovala si, že je příliš vysoko a její hlásek je tak tenký, že ji uslyší jen vítr, který sem tam proletí okolo ní, nebo déšť když se snáší k zemi. Bála se, aby se neprozradila, aby jí snad nikdo na zemi nezaslechl a ona by pak musela přestat se svou oblíbenou zábavou a pak už by vážně na tom celičkém světě zůstala sama. To podzim přicházel na zemi. A ona pozorovala, jak stromy přicházejí o své listí a jak lidé sklízejí i poslední úrodu z polí a zahrádek. Všechno bylo najednou takové šedé a zahaleno do mlh a tmy. Bylo ji smutno. Děti už moc nevídala, jen sem tam je zahlédla jak skotačí cestou ze školy. Tu si náhle všimla, že ten starý a velikánský strom nemá už žádné lístečky. V létě jich měl tolik, že je nedokázala ani spočítat i když se o to několikrát pokoušela. A teď se k zemi snášel už i ten poslední. Vypadal skoro jako padající vločka, když se tak třepotal ve větru. „Za chvíli na zemi přijde zima“, upozornil ji Mráček. „Zima“, odpověděla Vločka. „Ta přeci ještě nemůže přijít“, vypískla úplně nahlas. „Pročpak ne?“, zeptal se Mráček. „Ještě jsem nevyrostla, ještě jsem pořad malinká.“ Mráček se zamyslel a pak pomalu odpověděl. „Víš, ale některé vločky nikdy nevyrostou, zůstanou malinkými“. „Jako já“, opakovala Vločka, „to je zvláštní.“ Mráček se, ale nenechal přerušit a pokračoval. „Všechny vločky, ať už jsou veliké nebo malinké, na zemi dělají stejně velkou radost lidem a hlavně dětem. Pokryjí zemi bílou peřinkou a děti si v ní pak hrají až neví, kdy mají přestat. A když jsou celé promrzlé, musí je maminky zahnat domů do postýlek.„

Vločka dál pozorovala ze svého úkrytu, co se děje tam dole na zemi a představovala si jaké to asi bude až se tam dole ocitne. A tak pomalu plynuly dny a malá sněhová Vločka najednou věděla, že brzo nastane její čas a ona jako všechny ostatní bude připravena snést se k zemi a přikrýt ji jako hřejivá peřina, která přikrývá všechny děti, když přijde čas jít spát. Všechny vločky se odnepaměti těší na to, až poletí k zemi a zasněží ji. Je to pro ně velká legrace. Jenže tahle malá Vločka se moc netěšila. Byla smutná a taky se bála. Věděla totiž od mraků, že na konci zimy roztaje a stane se z ní kapka vody, která steče do jarních potůčků a toho se tuze obávala.

A přišla zima.

Vločky létaly napříč celou oblohou a hlavou jim běželo, kam asi dopadnou. Až jich bylo tolik, že pokryly celou krajinu sněhovou pokrývkou. Všude kam ses podíval bylo bílo a jak zářily do dálky. Třpytily se na celou zemi. Jako by se usmívaly na všechny kolem sebe. A přesně po sedmi nocích, na Vánoce, dopadla i malá sněhová Vločka. Ležela na větvičce stromku a dívala se do nebe, odkud právě přišla. Vzpomínala na svého Mráčka, co ten asi dělá. Jestli pak ví kam dopadla a jak krásně září. Moc si však přála vrátit se zpátky. Celá se třásla strachy a přemýšlela, co se stane, až noc vystřídá den a vysvitne Slunce. Najednou ji někdo zlehounka poklepal na rameno. Vločka se lekla. To jeden malý Smrček si dovolil svým prstíkem z jehličí ji vyvést z myšlenek a hned se jí ptal. „Proč pak jsi tak smutná, malá Vločko. Copak ty nejsi ráda, že jsi na zemi?“ Vločka smutně pokrčila rameny a řekla. „Já nevím, ale když jsem byla ještě v nebi, dívala jsem se celý rok na zemi a pozorovala, jak se mění, jak umí být barevná a voňavá a jak chutná po tom nejsladším ovoci. Jak si dětí hrají. A pak když stromy přijdou o své lístečky, ale na jaře“, hned dodala se vzrušeným hlasem, „jim zase narostou nové a ještě krásnější.“ Najednou byla zase veselá a plná života, a Smrček ji poslouchal a pozoroval jak je krásná a celá září. A ona vyprávěla o všem co viděla, a co ji vyprávěl její kamarád Mráček a byla zase veselá tak jako když pozorovala zemi z nebe. Pak najednou tiše dodala, „říkali mi, že na jaře roztaji, stejně jako všechny ostatní vločky. A to já nechci. Nechci se stát kapkou vody, chci být navždy vločkou. Malou sněhovou vločkou. Podívej, vždyť celá zářím jako diamant.“ Odpověděla a zase posmutněla. Ale už se toliko nebála, už nebyla sama. Smrček jí dělal společnost a dokonce si s ní povídal. Smrček se na ni usmál, a pak se dlouho zamyslel a po chvíli odpověděl. „Malá Vločko, cožpak ty nevíš co je dneska za noc?“ „Ne nevím“, odvětila malá Vločka. „Dnes je kouzelná noc, ze všech nocí ta nejkouzelnější. Dnes se všechna přání splní.“ „Opravdu?“ Udivila se malá Vločka. „Nikdy jsem o takové noci neslyšela.“ „Měla by sis něco přát, Vločko“, zaševelil Smrček. „Co je to přání“, ptala se Vločka. A tak jí Smrček vysvětlil všechno. Povyprávěl ji vše, co věděl a slyšel o Vánocích a malá Vločka jen tiše poslouchala, připadala si stejně jako když seděla na obláčku v nebi a pozorovala jak se země mění. A tak si povídali celou noc. Až pak pomalu začalo svítat, Smrček šťouch do male sněhové Vločky a upozornil ji, že už je nejvyšší čas, aby si něco přála.

Malá Vločka nakrčila nosík, zavřela oči a už už byla připravena vyslovit své přání. Věděla, co si bude přát, ale pak si vzpomněla na to, jaké to bylo, když se dívala z mraků do oken a vikýřů, co jich jen na světě bylo. Uvědomila si, že její přání je sobecké, a ona je přeci vločka. Sice malinká, ale vločka. Otevřela oči a nahlas vyslovila: „Přeji si, aby se všichni lidé na světě dnešní den měli rádi, byli na sebe hodní, pomáhali si a na rtech jim celičký den zářily úsměvy, stejně tak jak záříme my, sněhové vločky.“

Když vysvitl první jarní sluneční parsek, malá vločka zavřela oči. Už se nebála. Věděla, že se z ní stane kapka vody a ta dá vláhu stromům a květinám. A tu najednou se stalo něco podivného. Místo toho, aby roztála jako všechny ostatní, proměnila se ve stříbrnou blýskavou vločku. To Smrček si za ní přál, aby až skončí zima, malá Vločka neroztála a zůstala navždy zářící vločkou. Znal její přání a věděl, proč si v tu kouzelnou noc svůj sen rozmyslela.

                                                                                                              (06/12/2021)