NÁDRAŽÍ

Na svět padá opona noci a já stojím dál na setmělém nádraží. Všechny vlaky už dávno někam odjely a já tu přesto dál stojím. Přijde čas a já se budu muset také rozloučit a vydat se svou vlastní cestou. Ještě před okamžikem tu byl houf lidí, kteří nastupovali a vystupovali, jedni spěchali napravo a druzí nalevo. Ale teď, teď tu není nikdo. Stojím tu sám. Očima bloudím po omšelých zdech a pozoruji stíny, co se po nich sem tam mihnou. Na tabuli odjezdů a příjezdů svíti jen tiché vzpomínky.
Uprostřed nádraží se rozlilo prazvláštní ticho. Je všude kolem, zatímco já nehnutě pozoruji, jak pohlcuje vše co má na dosah, i mě. Ve chvíli, kdy se skoro dotklo svým ledovým prstem mé duše, odněkud ke mně přitančila nota a druhá a za ní třetí a další a další, až vytvořily celý zástup. Poskakují okolo, stejně jako ty na notové osnově, nahoru a dolů. Ticho jako by se zaleklo a schovalo se za roh, odkud mohlo nepozorovaně sledovat tanec těch malinkých návštěvníků, které by tu nikdo rozhodně nečekal.
Zvedl jsem hlavu a podíval se tím směrem, odkud přicházela ta zvláštní melodie. Snažil jsem se očima najít to místo. Ale co je očím skryto, bývá většinou ukryto hluboko v duši. A tak jsem je zavřel a nechal se unášet tím proudem not a čím více jsem se přibližoval, tím větší ta řeka byla. Když jsem se znovu rozhlédl, uviděl jsem to, co jsem zprvu tak moc hledal. V nejodlehlejším rohu stálo piano. Své nejlepší roky mělo už dávno za sebou. Bylo staré a na boku prosvítalo pár světlých nitek, jak bylo odřené.
Chvíli jsem jen tak stál a pozoroval ho zpovzdálí a přemýšlel, jak se tu ocitlo a co tu vlastně dělá. Omšelé a opuštěné. Jako by ho sem dal někdo před hodně dlouhou dobou a nikdo už si nevzpomíná kdo a kdy. Stálo smutně u zdi a čekalo na svůj osud. Ale jaký byl jeho osud?
Kdysi, když ještě bylo krátce na tomto světě mělo zlatohnědou barvu. A když se po něm proběhly sluneční paprsky, začalo šimrat rošťácky všechny kolem sebe. Chtělo si hrát, vesele a neposedně jednu notu přes druhou. Splašeně hrálo těch pár melodií, co znalo. Stále dokola a dokola, a jak bylo dychtivé učit se stále novým, a s dalším nadechnutím hrálo víc a víc. Teď tu stojí samo na setmělém nádraží smutné a něžné. Kdopak na něj asi hrál, kdo na něj pokládal své prsty. Seděl u něj dlouhé hodiny.
Stále stojím uprostřed toho opuštěného nádraží, ale už tu nezní ty zvláštní tóny. Všude kolem se zase rozprostřelo ticho. Vklouzlo do všech koutů i skrytých škvír. Najednou bylo všude.

A na ztichlém nádraží hrál smutný klavírista na jinak veselé pianino.

(01.05.2023)