O ZAPOMENUTÉ CUKRÁRNĚ

Mladá cukrářka seděla uprostřed své malé cukrárny úplně sama, na své stoličce, mezi svými sladkými drahokamy. Když ještě byla úplně malinkatá, chodila tajně mlsat koláčky, buchty, štrůdly, zákusky, dokonce i dorty, prostě všechno, co bylo slaďoučké jako med od včeliček a voňavoučké jako jarní květiny na maminčině zahradě. Vždy se potajmu přikradla ke stolu v kuchyni, když se nikdo nedíval, postavila se na špičky a jednou ručičkou se opírala o stůl a druhou šmátrala po něm tak dlouho, dokud nenahmatala nějakou malou dobrůtku, co by mohla strčit do pusinky. Občas ji u toho přistihla maminka, to pak utíkala s ušmudlanými tvářičkami od sněhobílého cukru a úsměvem od ucha k uchu. Věděla, že se na ni maminka opravdu nezlobí, ale jen ji tak škádlí.
Jen co malinko povyrostla, chodívala za maminkou a prosila ji, zda by spolu mohli péct. Vždy si přitáhla malinkou stoličku ke stolu, vylezla si na ni, aby mamince viděla pod ruce, a tak dlouho škemrala, až maminka neodolala a souhlasila. Tuhle připravovali marmeládové koblížky, malinové košíčky, karamelové řezy, plněné tvarohové knedlíky nebo třeba jablečný štrůdl. Jednou také spolu pekly čokoládový dort s polevou a letním ovocem, to pro tatínka k jeho oslavě.
Na podzim pak vařívaly různé marmelády, sušily křížaly a zavařovaly ovoce, co nestihli sníst přes léto a ono by se jinak zkazilo. To pak svůj zvědavoučký prstíček strkala do skleniček a ochutnávala, co jen mohla. Maminka se jen smála a říkala ji, ty moje malá cukrářko a ona snila o tom, až jednou bude moci péct všechno sama a bude mít malou cukrárnu, kam budou chodit lidi ze všech stran města a říkat ji, jak má sladké koláčky a křehké buchty a ty nejkrásnější dorty.
Měla ji už několik měsíců, ale skoro nikdo k ní nikdy nezabloudil. Sedávala uvnitř na své malé židličce a koukala skrz výlohu ven. Někdy jen tak vyšla před dveře rozhlédnout se, zda už někdo nepřichází, ale nikdo nešel. Vlastně kolem chodilo spousta lidí, zprava do leva nebo zahnuli do vedlejší ulice, anebo se utíkali schovat do protějšího domu. Na jaře vybudovala malou zahrádku před cukrárnou a doprostředka dala malý stůl a na něj pak dávala ráno co ráno dobrůtky, co zrovna napekla. Jejich vůně se určitě musela vinout do daleka, ale kromě ptáčků a pár zbloudilých včeliček si na nich nikdo nepochutnal. Říkávala si, alespoň oni si pochutnají a než odlétnou, tak mi zazpívají. A jak krásně umí zpívat. Tak přešlo jaro a pak i léto. Na podzim, když do města zavítal chladný vítr se studeným deštěm a doprovod jim dělala vlezlá mlha, a kdy se lidé choulili zahalení do svých kabátů, vystřídal koláčky teplý čaj. Bylo to smutné období, ne protože se sluníčko tvrdošíjně schovávalo za mraky, snad mu také byla zima, ale místo sebe raději čím dál častěji posílalo dešťovou panenku, která měla sukýnku se samých studených kapiček. Ale proto, že cukrářka věděla, že Vánoce, které se kvapem blížily, budou pro její útulnou a hřejivou cukrárnu poslední. Nemohla si dovolit dál mít cukrárničku, kam nikdo nechodí, tedy kromě občasných návštěvníků ze zvířecí říše. Když si od ní nikdo nic nekoupí. Když není nikdo, kdo by chtěl její koláče, dorty, zákusky, lízátka, bonbóny nebo marmelády.

Cukrárna to byla malá, ale tuze útulná. Měla bíle dveře se zvonečkem a ty, když se otevřely, tak zvoneček ohlašoval svým rozpustilým cinkáním nového hosta. Občas jen pár postarších lidí, co šli kolem, nakoukli a zase běželi. Sem tam k ní na okno vyskočila tulačka kočka, to ji pak nalila smetanu, co jí zbyla. Co naplat, že měla ty nejhezčí a nejsladší dortíky a zákusky dle nejnovějších trendů.
Nastala zima, to prosinec se přihlásil o své slovo. Pokryl všechny ulice bílým sněhem, jako když se cukrují koláče. A co ho bylo, každý dne přisypával další a další sněhové vločky. O pár dní později přidal ještě ledové ozdoby na kraje střech. Odněkud se ozýval dětský smích. To děti si hrály, stavěly sněhuláky a malé sněhové domečky. Ty starší se koulovaly a klouzaly po zamrzlých kalužích. Všichni si tu nádheru užívali po svém. Večer se rozzářily lampy i každé okýnko ve městě. Tak ubíhaly tyhle poslední dny roku.
Jednoho rána stála mladá cukrářka před svou cukrárničkou a posmutněle se dívala do ulice. Věděla, že se blíží čas, kdy bude muset zavřít své malé království. Stála tam několik dlouhých minut, už se chtěla otočit a jít se ohřát do tepla, když její pohled zavadil o malou zahrádku, kterou v létě stavěla. Zahrádka byla celá pokrytá sněhem a bylo ho tolik, že zakryl i stoleček i lavičku, a ta vrstva byla tak vysoká, že ani ptáčkové by si neměli kam sednout, aniž by hluboko nezapadli. Bylo jí smutno a u srdce jí to svíralo steskem.
Večer, než šla spát, se procházela se po své malé cukrárně, a prsty pohladila všechny kouty a škvírky. Vzpomínala na to, jak vše pečlivě vybírala a zařizovala. To bylo radosti, když našla přesně ty stolečky, které by slušely jejímu krámku. Když našla židličky, byly sice malinko zašlé a špinavé, ale jí to nevadilo. Všechny umyla a dala jim nový barevný kabátek. Všechny věci uvnitř rozmístila přesně tak, jako by tam patřily odnepaměti. Pohladila i prodejní pult a všechny skříňky, které rostly za pultem až do stropu. Původně sloužily k jinému účelu, ale to jí nevadilo. Chtěla se rozloučit, věděla, že ráno bude muset vrátit klíče a odejít jen s pár věcmi. Bylo jí líto, že je všechny ostatní tady bude muset nechat, ale nemohla je vzít s sebou, i když si to přála.
Jak se tak loučila se všemi němými obyvateli své cukrárny, zavadila prstíkem o malý šuplík. Ani o něm nevěděla, že tam je, nikdy dříve si ho totiž nevšimla. Byl úplně malinkatý, jako by tam ani snad nepatřil. Chvíli na něj koukala a přemýšlela, kde se tu vzal a proč si ho dříve nevšimla. Zírala na něj, ale po chvilce se odhodlala jej otevřít. Vzala za malý knoflík, který připomínal starobylou vyřezávanou kytičku. Zatajila dech a pomalinku za ni zatáhla, ale nešlo to. Tak zatáhla o maloučko více a zase se ani nehnul. Tak se zhluboka nadechla a vzala za něj pořádně a tu povolil. Zásuvka se pomalu otevřela. Už šlo do ní nehlédnout, ale nic v ní nebylo. Ještě jednou za ní zatáhla, až jí zůstala v ruce. Z vnitřku na ni vypadlo pár zažloutlých listů papírů. Byly posety droboučkým tmavomodrým inkoustovým písmem. Cukrářka si vzala jeden list do ruky a začala číst. Byly to staré recepty na vánoční cukroví. Po chvilce zvedla ze země další list a další a další. Byly posety různými recepty na slaďoučké koláčky, zákusky, marmelády, cukroví a na mnoho dalších sladkých dobrot.
Jeden z receptů ji zaujal natolik, že se rozhodla ho upéct. Ještě naposledy ve své malé a útulné cukrárně něco upeče. Však co, měla čas do rána. Na stůl si donesla postupně všechny věci, které byly napsány v tajemném receptu. Vytáhla si mísu i plech, recept postavila pěkně doprostřed, aby na něj dobře viděla. Nejdříve všechno míchala, pak rukama vypracovala krásné jemné těsto a jak bylo voňavé. Ta vůně naplnila celou její cukrárnu, a to je ještě ani nic neupekla. Vzala formičky a všechny je vysypala, aby se těsto nepřilepilo, až je bude svlékat z kovových kabátků. Nad ránem je měla všechny připraveny a šla je dát do trouby. Celá netrpělivá čekala, až si bude moct poprvé k nim přičichnout a ochutnat je.
Když je vytáhla z trouby, rozvoněly se vůní, kterou mladá cukrářka ještě nikdy necítila. Znala, jak voní ovoce, květiny, med a oříšky, dokonce věděla, i jak voní jaro nebo s jakou vůní ve vzduchu přichází zima. Ale tuhle neznala. Byla sladká a opojná. Bylo to něco jako když hladí a hřeje zároveň. Ta vůně byla tak zvláštní, že naplnila štěstím srdce, a tomu se pak chtělo zpívat od samé radosti. V rukou držela malé hnědozlaté perníčky a prohlížela si je ze všech stran. Byly přeci tak krásné, ale i přesto jakoby jim něco chybělo. A už to mám, vykřikla. Chybí jim poleva přeci. Musím je přeci nazdobit. Chvilku se jen tak rozhlížela po své cukrárně a přemýšlela, jakou polevu zvolit. Už už si myslela, že to má a pak se zase zarazila a zakroutila smutně hlavou. Jak tak přemýšlela, ani si nevšimla, že rukou máchla příliš blízko listu s receptem a ten shodila na zem. Zahlédla to, až když se zažloutlý kousek papíru snášel na zem a skoro se jej dotýkal. Rychle ho chytla do svých ruček od mouky. Opatrně jej chtěl dát zpět, když si všimla, že na druhé straně až úplně dole v rohu je připsáno pár dalších slov. Byl to návod na přípravu sněhobílé polevy. Zrovinka tak sněhobíle jako byl sníh tam venku za okny. V mžiku si připravila všechno, co na něj potřebovala, zhluboka se nadechla a začala jej připravovat. Nad ránem už ho měla hotový, byl překrásný a třpytil se jako čerstvě napadlý sníh. Z misky na stole vzala do ruky první perníček, byla to malá hvězdička, a opatrně na nej začala nanášet polevu. Šlo to úplně samo. Za chvilku měla nazdobené všechny perníčky a co jen jich bylo.
Malá cukrářka poskakovala samým štěstím po své cukrárně a u toho si prozpěvovala. Ani si nevšimla, že ji za oknem pozoruje zatoulaná kočka. Ta, které celé léto a podzim nosila ven misku s teplým mlíčkem. Když si ji konečně všimla, usmála se a rychle ohřála trošku mléka. Oblékla si kabátek, aby jí nebyla zima, a otevřela dveře cukrárny. Jak tak dávala teplé mlíčko té malé loudilce, ani si nevšimla, že z pootevřených dveří se line ta prazvláštní vůně. Skláněla se nad svou čtyřnohou společnicí a hladila ji po kožíšku. Měla ho hebký a v tu chvíli si uvědomila, že své perníčky ani neochutnala. Jak vlastně chutnají, zdali pak jsou tak dobré jako voňavé. Když se otočila, aby se vrátila a mohla je ochutnat, čekalo ji překvapení. U dveří stála babička s dědečkem, kteří zrovna byla na procházce, a ptali se, copak to tu tak voní. Ani nikoho dnes nečekala, vždyť byl Štědrý den, všichni jsou doma a zdobí stromečky, balí vánoční dárky a připravují slavnostní jídlo. Kdo by zabloudil zrovna dneska a zrovna k ní, když celý rok nikdo nepřišel? Malá cukrářka se usmála a hned běžela pro pár perníčků, co měla na pultě. S radostí je nabídla svým prvním hostům. Samou radostí jí zářili oči jako ta hvězdička, co ji bílým závojem ozdobila jako první. Než se stačila zeptat, jak chutnají, už měla ve své cukrárně další hosty a další, a za nimi se do dveří hrnuli další. A najednou byla cukrárna plná různých lidiček. Objednávali si teplou čokoládu a kávu a taky teploučky čaj s medem, a u toho si pochutnávali na jejich sladkých koláčcích a zákuscích, na dortech a sladkém pečivu. To ta zvláštní vůně je sem přivedla. Všem svým hostům dávala i ty své kouzelné perníčky, jen tak jako dárek. Vždyť byly Vánoce a na Vánoce by každý měl dostat nějaký dárek, i třebas jen maličký. Jen tak z lásky a od srdce.
Když se den nachýlil ke svému konci, byl pomalu čas zavřít, ale v cukrárně bylo stále hodně hostů, a tak je nechala. Proč by je posílala pryč, když ji je s nimi tuze hezky? Ti poslední odcházeli, když už opravdu museli domů, a to se ještě loudali a několikrát se zastavili a otočili, než nakonec odešli do tmy. Ráno se nad cukrárnou rozzvonil znovu zvoneček. Vyzpěvoval, že do cukrárny přišli noví hosté. Pospíchali samou nedočkavostí, až zase budou moct přijít na slaďoučký koláček a teplou kávu. A od toho dne tomu nebylo už jinak.

Byla to vůně jejich kouzelných Vánoc. 

(10.12.2023)