PARK

Kousek od těch nejrušnějších ulic, uprostřed města, je ve stínu vysokých domu ukrytý park. Svírá ho kovová náruč, kterou se proplétá nespočet zelených lístků a větviček. Každou neděli se pak zahalí do barevných obrázků, které na něj navěsí pouliční umělci. Nevešli se naproti do honosné galerie plné věhlasných umělců a děl, a tak visí aspoň tady. Smějí se na všechny, kdo projdou kolem. Někdy je šimrá slunce svými paprsky a jindy je zase hladí déšť svými vodními prstíky, jak by je snad chtěl domalovávat.

Jen malý kousek dál je doširoka otevřená kovová náruč, zve na návštěvu všechny, kdo jen jdou okolo. Není chladná, jako by se na první pohled zdálo. Na uvítanou má pro všechny své hosty připravený koncert plný ptačích árií a k tomu jim servíruje tác plný sladkých vůni z okolních květů. Občas je také osvěží sklenkou jemně se snášejících kapek. Cestou je pak provází jejich všudy přítomný průvodce, prohánějící se větvemi stromů. Jako by snad chtěl napovídat, kudy jít dál. Zasněné pohledy němých svědků dnů minulých i těch budoucích. Kdykoli k dispozici pomoci se opřít se velmi unaveným návštěvníkům. Nad hlavami se jim tu a tam rozprostírá zelený baldachýn. Stačí jen vkročit a nechat se unášet klikatými stezkami, dojít až k potůčku nebo do altánku, za nímž se rozprostírá jezírko plné vodních tvorečků.

Ale až tam, úplně vzadu, je ukrytá před světem malá lavička. Ne, že by se snad bála, ale chrání ji svými dlouhými větvemi mohutný strom, který se nad ní sklání, jako by ji chtěl schovat do své něžné zelené náruče. V letních dnech jí dopřává příjemný úkryt před všudy přítomnými slunečními paprsky a za deštivých dnů jí dopřává útočiště před mokrými provazci dopadajícími ze zatažené oblohy.
Z rána na ni sedávají ptáčci a švitoří tu svou písničku, naparují se a poskakují po ni, jako by to byl jejich koncertní sál, a oni předvádí své dokonalé představení. Jenže kromě pár zatoulaných kobylek, které se prohánějí v trávě, aniž by vnímaly, co se kolem nich děje, tam nikdo vlastně není. To až odpoledne je vystřídají neposedné nožky školáku vracející se ze svých školních výprav. Prohánějí se po zeleném koberci a zapomínají tak na čas, než budou muset utíkat zase domu ke svým úkolům a do postýlek.
A když den začne předávat vládu tmě, míjí dva páry nohou, němého svědka, který to tajemství ukryje za svými zády. Ze svého pohodlného křesla je sleduje šťastný princ, oblečený do svého nefritového sáčka, s potutelným úsměvem na tváři, jako by jim četl myšlenky. Na ruce se mu v modrém prohání štěstí a smůla. V doprovodu se svými dvěma společníky zasněně čtou si v řádcích poezie…

• • • • „Vyprávění krásných nepravdivých věcí, je pravým cílem umění.“
      • „Pravda je málokdy čistá a nikdy jednoduchá.“
      • „Člověk je nejméně upřímný, když mluví sám o sobě. Dejte mu masku a řekne vám pravdu.“
      • „Kritik má pouze zapisovat své dojmy a nálady, nikoli opravovat umělecká díla.“

A mladý pár právě míjí potemnělý altánek, který ve dne dopřává své služby nepřebernému množství návštěv, ale teď se ponořil do tmy jako většina místních.
Jenže ti dva míří dál za svým cílem. Až tam dozadu, kde se skrývá sladký spiklenec milostných příběhů. Malá lavička je přivine do své náruče a něžně schová jejich tajemství plné lásky. Přikrytí závojem noci si šeptají slůvka, která patří jen těm dvěma.
Zítra, co zítra, kdo ví, co bude zítra. Dnes je to tajemství ukryté u navždy němého svědka.

(3.12.2023)