POKOJ

Pokoj pohltila tma. Ona dál tiše stála u otevřeného okna. Byl vlahý teplý letní den. Dlouhé minuty tak tam stála. Smutně, s úsměvem na rtech sledovala ty temné dálky. Pak se pomalu otočila a přešla tmavým pokojem ke dveřím. Její bledá ruka zastavila na vypínači. Rozsvítila a všechny stíny vyskákaly pryč z okna.

SLOVA

Přišla a měla pro mě tolik slov jako ještě nikdy předtím. Mluvila, i když se její rty ani jednou nepohnuly. A ta slova naplnila celý pokoj. Bylo jich tolik, že už je nebylo kam dávat, a tak prostě přetekla skrz okenní parapet. Hrnula se ven.

TMA

Byla jak hodina v noci. Ustlala si a lehla do měkoučké postele. Přetáhla si přes hlavu peřinu a už koukala, aby byla pryč.

MYŠLENKY

Jak mohla očekávat, že si udělám pořádek ve svých vlastních myšlenkách. Vždyť byly jako hejno motýlí. Třepetaly křídly a neustále se proháněly po zasněných loukách uvnitř mé jinak obyčejné hlavy.

VŮNĚ

Voněla jako sám svět, jako dálky, co jsem doposud nepoznal. Jako sen, co jsem ho ztratil nad ránem.

(26.2.2023)