PRÁZDNÁ ULICE

Dnešní den, zdá se, jako by byl u konce. Alespoň to naznačovalo šero, které se právě začalo rozprostírat všude kolem. A já se, bůhví proč, rozhodl toulat tmavými ulicemi města. Bloumal jsem místy, které jsem tak dobře znal. Aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlel. Na konci každé z ulic jsem zahnul střídavě do levé nebo pravé strany. Přecházel silnice a míjel parky. Ponořen do svých vlastních myšlenek, jsem si ani nevšiml, že se už lampy rozsvítily. Tyhle mi zrovinka připadají jako bledule. Jenže tyhle jsou mnohem větší. Sklání se nad silnicí, jako by na ni snad chtěly dohlížet. Chvíli jsem si je prohlížel, a pak jsem prostě přešel další z ulic, a pokračoval ve své cestě.

Dál jsem se utápěl ve svých myšlenkách, aniž bych se snažil myslet na něco důležitého. V mysli mi vyskakovaly obrazy posledních dnů, skoro jsem klopýtl. Jako by existovala nějaká zvláštní síla, co mě chtěla zastavit. Právě tady a právě teď. Zastavil jsem se tady a rozhlédl se. Nic zvláštního tu nebylo. Kolem mě byly domy, stejné jako v té ulici tam kdesi za mými zády. Opodál stála malá lavička. Byla osamělá, stejně jako jsem byl právě teď já. A tak jsem si na ni prostě jen tak sednul. Nic se nezměnilo, osamělí jsme byli dál. Jen jsme na to teď byli dva.

Kolem mě prošli nějací lidé. Tam nahoře v tom podkrovním pokoji svítí světlo. Na temném nebi právě vyšlo několik hvězd, snažily se zářit, ale bylo jich příliš málo. Jejich svit byl příliš slabý a k tomu je přehlušoval ten z ulic a osvětlených oken domů. Sotva si jich někdo mohl všimnout. Tak sem je jen tak chvíli pozoroval. Sám se svými neposednými myšlenkami. Co mi tak asi chtějí říct? A tak jsem raději zavřel oči. Možná anebo zcela určitě jsem se zkoušel ponořit do nitra své duše. Má cesta bez cíle, proč jsem se na ni vlastně vydal a proč jsem se zrovna rozhodl zastavit právě teď a tady? Vždyť krom té šedé lavičky tady nebylo nic zvláštního. Přesto jsem cítil, že tu právě teď mám být.

Minuty ubíhaly, čas jsem ale nevnímal. Otevřel jsem oči, a snad ze zvyku jsem se hluboce nadechl. Začínal jsem cítit zimu, jako bych právě procitnul z nějakého zvláštního snu, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Měl bych se vrátit. Ani netuším, v které části města jsem se zrovna ocitl. Nepoznával jsem to tu. Pravděpodobně proto, že jsem tu dlouho nebyl a život města umí občas ubíhat rychle. Anebo jsem se prostě jen v té tmě ani nechtěl snažit to tu poznat. Zahleděl jsem se na protější střechy domů, snad že hledám právě tu, která ukrývá její tajemství. Okno, které schovává její úsměv a zářící oči. Co zrovna dělá?

Zvon na kostele právě odbil jedenáct.

(20.03.2024)