TAXI

Město a v něm setmělé ulice jen něžně osvětlené září lamp. Už nějakou dobu sedím v tmavém a tak zvláštně tichém taxíku, který svými světly protíná černočernou tmu, jako by ji chtěl zaplašit. Za okny se míhá svět. Můj tichý společník míjí ulice i domy, jako by se snad nikdy neměl už zastavit. Před chvílí jsme minuli i teď už osamělý park a nechali ho v dálce za námi. Zdál se opuštěný a smutný. Jen sochy tomu všemu přihlížejí. Upřeně pozorující jen jedno jediné místo, už po staletí. Teď v tom jemném dešti vypadají, skoro jako kdyby plakaly.

Už ani nevím, jak jsem se v něm ocitl, a ani kam jedu a proč. Kdy jsem vlastně nasedl? Zdá se, že to všechno není nijak důležité. Alespoň ne pro mne a tuto chvíli. Chci se jen nechat jim unášet. Hostem v útulném a teplém objetí mého čtyřnohého hostitele. Jen mé vlastní myšlenky bubnují v mé hlavě, stejně jako kapky deště bubnují na zrezivělý parapet támhle toho okna.

Tak společně brázdíme silnice města. Tam venku za okny je tmavá a poklidně tichá noc, a celý ten městský svět, co nás obklopuje. Míjíme stromy, domy, parky i sochy. Na rohu z jedné ulic se schovává kocour a čistí svůj dokonalý kožich. A támhle na té lavičce se k sobě tulí dva milenci.

Né že bychom jeli nějak rychle, vlastně to ani nesleduji. Neznám svého řidiče, ani kam mě veze. Jen vím, že jsem zapomněl vnímat ten váš svět, co obklopuje ten můj. Sem tam zastavíme, ale jen na pár vteřin. Co to je v nekonečné síti času? Světla ulice vnikají tenkými paprsky až ke mně. Jako by mě chtěly pošimrat a donutit začít zase dýchat a vnímat. Jako by mi říkaly no tak prober se a podívej se. Ale na co se mám dívat, co mi tím chtějí říct? Pátrám očima po míhajících se budovách.

Já a můj tichý společník mluvíme o všem, co nám náš dnešní den přihrál za nové zážitky, a pár nezbytných zkušeností do života. Dobrých i těch zlých, co už na tom záleží? Nic není staršího, než dnešní den, když jej vystřídá noc. A s ránem i ta umírá. Uháníme tou temnou nocí dál.

Kdy zastavíme, kdy začneme toužit poznat sami sebe? Za čím se tak honíme? V honbě za tím, co nám přinese zítřejší den, zapomínáme žít ten dnešní, a co pak až jej s ránem ztratíme? Všimneme si vůbec toho? A pak, pak ztratíme další a další a další, vždyť přeci ráno přijde nový. Tak nám nic nebrání zahodit ten dnešní. A co pak, až nám nezbyde jeden jediný? Co bude, až zjistíme, že ten dnešní bude poslední? A zajistíme to vůbec? Všimneme si toho nebo ho prostě jen tak taky necháme rozplynout v síti času?

(29.01.2025)