TO POSLEDNÍ PEŘÍČKO

Sedím ve ztichlé kavárně s andělem, co už dávno ztratil svá křídla. Tiše a upřeně zíráme jeden druhému do tváře. Bojím se promluvit. Ta jeho je už dávno ošlehaná životem. Oči má vyhaslé touhou změnit svět k lepšímu. Před sebou nedopitou kávu a hlavu plnou myšlenek. Už dávno vystydla, přemýšlím jestli si mám objednat ještě jednu. Další bezesná noc. Na okno klepe déšť svými mokrými prsty, asi se chce dostat dovnitř, do té jinak útulné kavárny. Tam úplně vzadu sedí postarší pán, dopijí svůj poslední šálek čaje a už je jednou nohou venku ze dveří. Venku stále prší. A i ta pobledlá slečna si obléká svůj šedý kabát a tiše se vytratila někam tam do tmy. A my sedíme dál na tom stejném místě. Se strnulým výrazem, si dál hledíme do očí. Kavárník, přináší další kávu, co na tom, že jsem si ji ještě ani neobjednal. Sleduji déšť, jak smáčí svými kapkami ulici i protější chodník. Ještě před malou chvíli tam byl houf lidí pobíhajících za svými cíli. Teď je tam už prázdno stejně jako uvnitř téhle zapadlé kavárny. Jeho oči mě probodávají touhou vyprávět. Tiše šeptám, „tak už začni.“ Vyplašeně si mě začal prohlížet. „Já“, odpověděl stejně tiše jako prvně já, vyřkl svou prosbu. „Ano vím, že máš uvnitř sebe nehynoucí touhu mi říct tvůj vlastní příběh a já jsem tady, abych ho vyslechl. Víš takhle noc není nekonečná.“ „Ano, není“, odpověděl mi a dál na mě upřeně zíral, „ale může být tak dlouhá jak budeme potřebovat.“ Tyhle jeho postřehy mě občas děsily, ale už jsem si na ně zvykl. Se smutkem v očích se na mě znovu podíval. „Chybí mi má křídla. Ztratil jsem je sice už před dávnými lety, ale stále mi chybí. Pálí mě ty jejich jizvy, co mi po nich zbyly. Vždy když si myslím, že jsem se už naučil žít jako ty, začnou mě pálit, jako dávná připomínka toho“….ztichnul. Mlčky a bez hnutí jsme pár minut na sebe koukali. „Pokaždé je to jako by, by mě vzali po zádech rozžhaveným karabáčem.“Dodal a v koutku oka se mu zaleskla slza, malá, malinká, ale byla tam. Jako by chtěl plakat.
„Ty pláčeš“, zeptal jsem se.
„Ne, to jen kouř mě štípe do očí“, odvětil. Jeho sarkasmus mě občas udivoval. „Kolikrát jsi měl někoho rád?“ Zeptal se mě. Raději jsem se díval z okna, nechtěl jsem na tuhle otázku už nikdy odpovědět a on stejně tu odpověď už dávno znal. Pochopil ji tu noc, kdy jsme se poprvé potkali. Po chvíli trapného mlčení, kdy očekával stále mou odpověď, jsem usrkl ze svého hrnku. Káva už byla dávno studená. „Proč se zase na to ptáš?“
„Protože svět je místo plné zázraků a stojí se o něj prát. Studenou kávu také nemáš rád, a stejně ji tu se mnou noc co noc piješ. Tak kolik?“ Jak moc byla ta odpověď pro něj důležitá a jak málo pro mne. Ta vzpomínka, už stejně byla zapadla v nejniternějších útrobách mé duše, překrylo ji mnoho dalších a nespočet nových zážitků mých obyčejných dní. A stejně pokaždé, když se na to zeptal mě bodala u srdce jako by se to stalo teprve včera a ne před lety. A každá vteřina s ním začíná být delší než rok. „Jednou ta noc skončí a v den se změní. Podotkl jsem.“ Odpověď přišla rychleji než jsem čekal, „ale s dalším dnem přijde i další noc.“
„Když ti odpovím, prozradíš mi konečně proč jsi přišel o svá křídla.“
„Proč si myslíš, že se chci bavit zrovna o tomhle.“
„Nevím“ odsekl jsem, „ale chtěl bych to vědět, stejně jako ty kolikrát jsem měl rád.“ Zahleděl jsem se do jeho očí a přemýšlel jsem, proč si to nepřečte v mé duši jako to dělal se vším, co ho zajímalo a chtěl vědět. Sklopil zrak a mlčky zašeptal, „protože tentokrát bych to chtěl jako to děláte vy, vy lidé.“ Styděl se. Mrknul jsem na něj a tiše dodal, „ty si chceš prostě jen povídat a poslouchat.“
„Ne, poslouchat ne. Poslouchám tě celou dobu, co tu sedíme i když ty nic neříkáš, stejně tě slyším. Poslouchal jsem, celá ta staletí jen jsem poslouchal a dělal, co mi řekli a už nechci. Alespoň pro jednou bych chtěl být sám sebou.“
„A proto jsi ztratil svá křídla?“
„Ano. Právě proto, že jsem se jednou rozhodl přestat poslouchat cizí nesmyslná přání.“
„Jen proto ti vzali tvá křídla.“
„Spálili je.“
„Spálili je?“
„Ano, na popel a ten pak hodili do moře. To je největší trest pro nás, pro anděly. Vzít nám křídla a spálit je, protože už je pak nikdy nemůžeme získat zpět. Už nikdy se pak nemůžeme proletět nad stromy a lesy, už nikdy nebude moci vzlétnout nad útesy a střemhlav se spustit dolů, stejně jako to dělají ptáci a těsně nad vodou se třebas i zastavit a nebo ne a prostě jen tak vlétnou pod hladinu. Už nikdy neuvidíme svět z výšky, už nikdy nebudeme trávit dlouhé noci…. Víš vezmou nám tím naši svobodu a sváží nás se zemí, a už navždy budeme odkázaní po ni chodit jako vy, jako lidé“.
„Ale, to přeci není tak zlé.“
„Ne, to není, ale když jsi zvyklí létat a pak ze dne na den se vše změní a ty víš, že už nikdy neroztáhneš svá sněhobílá křídla a nevzlétneš, tak to prostě trochu v srdci bolí, víš.“ Smutně se mi zahleděl do očí a pak pokračoval. „Vždyť ty nejlépe víš jak to bolí, už jsi to zažil.“
„Už je to dávno“, odsekl jsem.
„Ano, já vím, ale vždy se to vynoří když se tě na to někdo zeptá nebo když ti jí něco připomene.“ „Nikdo se už neptá, jen ty pořád a dokola.“
„No aspoň víš jak se teď cítím příteli.“
„Příteli? Nikdy jsi mě takhle nenazval.“
„Možná je právě teď čas s tím začít.“

„A ony“…..zhluboka jsem se nadechnul a chtěl pokračovat ve své otázce, ale asi mi zase začal číst myšlenky, protože mi skočil do řeči a rovnou odpověděl, přestože slíbil, že dnes v noci to dělat nebude. „Ne už nikdy znovu nenarostou. Máme jen jedny a proto jsou pro nás tak důležitá. Dávají nám svobodu a klid duše.“
„Vy máte duši?“
„Co sis o nás myslel? Že jsme jen stroje, které bez rozmyslu dělají co se jim řekne? Vlastně máš pravdu, děláme to, ale jsme takoví jen protože nás takové chtějí mít, že nás tak stvořili. Ale duši, duši tu máme. Stejně jako vy. Jen spousty věcí vnímáme jinak, je to dáno tím, že náš život nekončí po pár desítkách let, ale až po dlouhých staletích.“

„A co jsi pak dělal, když ti je vzali?“
„Šel jsem do kostela, ale už jsem nebyl vítán, už jsem nebyl jedním z nich. Byl jsem zrádce. Došel jsem až před oltář a položil jsem na něj poslední ze svých peříček, jako vzpomínku na dobu, kdy jsem tak věrně sloužil a že jen jednou zhřešil.“
„Počkej, jen proto, že jsi jednou odmítl poslouchat? To je příliš krutý trest. Vždyť my hřešíme neustále.“
„Ano, vy ano, ale my jsme anděle. My nesmíme ani jednou jedinkrát.“
„Proč sis ho nenechal? Vždyť“ ….skočil mi do řečí, „a ty sis nechal?“
„Ne, to nenechal.“
„Tak vidíš. Jsou to jen němí svědci, němé připomínky dnů, které byly, ale už nejsou.“ V tom měl pravdu. Ostatně jako vždy. „A pak?“
„A pak jsem musel odejít, copak to není zřejmé.“
„Z kostela?“
„To taky.“
„Ale, co jsi dělal.“
„Toulal se po ulicích a „ ……znovu se mi zahleděl do očí. Proto, že jsi odmítl poslouchat, to co ti říkali. Opakoval jsem si v duchu stále dokola a s přibývajícím časem mi to přišlo více a více absurdní vlastně jsem to nechápal, co to mělo za smysl. „Někdy věci nedávají smysl“, odpověděl. „Alespoň ne hned a nebo viditelný smysl, ale s dlouhodobého hlediska se pak některé s časem vyjasní.“
„Ale tvá křídla ti už nevrátí.“
„Ne to nevrátí.“
„A co ty, co se nevyjasní.“ S něžným výrazem, který jsem u něj nikdy neviděl se na mě jemně usmál „na některé otázky ani anděl nezná odpovědi. „A ne nevzali mi je protože jsem je neposlouchal, ale že jsem odmítl je poslouchat. Odmítl jsem plnit jejich nesmyslné rozkazy.“ Zřejmě jsem ho tím pobavil, protože se viditelně usmál. Ano, teď už to smysl dávalo. „Vidíš, já ti říkal, že občas se některé věci vyjasní.“ A já od něj dostal další tak drahocennou lekci.
„Tak kolik?“, začal zase s tou otřepanou frází.
„Už zase.“
„Ano chci to vědět“.
„Ne nechceš, jen tě to prostě baví. Na to, že jsi anděl“, „tak co?“
„Někdy jsi dost otravný příteli.“
„Tak příteli?“
„Ano, ty jsi s tím začal. A víš co, tak já ti to tedy řeknu, ale je to naposled.“
„Ne není to naposled, a ty to víš lépe než kdo jiný.“ Oba jsem se té poslední větě zasmáli, jako bychom byli staří přátelé. Pak jsem na něj koukl a s úsměvem dodal, „měl jsem několik lásek, některé byli pro mne více důležité a některé zase méně“, skočil mi do řeči. „To mi chceš říct? Ale já se neptal na to kolik jsi měl vztahů, ale kolikrát jsi měl někoho rád, opravdu rád.“
„Je v tom rozdíl?“
„Ano a velký.“
„Tak tedy“, začal jsem a hned na to jsem opět ztichnul. „Jak se jmenovala“, zeptal se.
„Elloise, ale říkali jsme si jen Elloi, bylo to děvče od vedle. Malé a roztomilé se zářícím úsměvem“.
„Ano, Elloi“, opakoval po mně a pak tiše dodal, „bylo mi to líto“. Nadechnul jsem se a snad poprvé s klidem v duši jsem odpověděl, „už je to za mnou.“ S upřímným výrazem se mi zahleděl do očí, „ne a neselhal jsi. Prostě to tak tenkrát mělo být, jednou to pochopíš.“

„A tvůj příběh?“
„Ten je složitější, ale ano vraťme se k němu. Kde jsme to skončili“, „že jsi neposlouchal.“
Usmál se od ucha k uchu, „ne že jsem neposlouchal, že jsem neuposlechnul, neuposlechnul jsem rozkaz.“
„A proto jsi přišel o svá křídla“, dodal jsem. „Ano, a proto jsem přišel o svá křídla“ zopakoval to znovu. I když byla hluboká noc a venku kromě pár omšelých postav nebylo nic. „Víš zajímalo by mě….. no víš“, „jestli jsem věděl, že přijdu o svá křídla když to udělám“, doplnil mne. „Ano, věděl jsem to.“
„A stejně jsi to uděl.“
„Stejně jsem to udělal.“
„Ale proč? Vždyť jsi ztratil to nejcennější co jsi měl.“
„To je pravda, ale přesto jsem pak získal něco mnohem cennějšího.“
„Něco mnohem cennějšího, co je cennějšího než křídla pro anděla?“ Byl jsem vzrušený tak až jsem skoro převrhl hrnek s kávou, který se chvíli třepetal jen tak na stole jako když si vítr pohrával s listím na podzim, ještě že už byl prázdný. Chytil ho místo mne a postavil zpátky na místo, kde stál před chvíli, než jsem do něj neopatrně šťouchnul. Podíval se na mne, „víš pokud mne budeš neustále takhle přerušovat, tak ti nestihnu svůj příběh dovyprávět než skončí tahle noc.“ Napomenul mne.

„Tak tedy“, rozhodl se sám od sebe pokračovat. Asi to pro něj bylo víc důležité než si chtěl přiznat, takhle jsem ho totiž nikdy nezažil. Díval se na mne, vlastně ani ne tak na mne jako do mé duše, něco hluboko uvnitř mě, uvnitř mé duše jej lákalo. Všiml si, že jsem ho při tom přistihl a začal se červenat. „Od kdy se andělé umí červenat?“
„Od pradávna“, zněla jeho odpověď. „Proč bychom to neměli umět, vždyť jsem ti říkal, že jsme stejní jako vy, jen navíc máme pár křídel.“
„A nesmrtelný život a být volní jako“, zarazil jsem se, a pak rychle dodal jako ptáci. „Být volní jako ptáci.“
„Být volní jako ptáci, zajímavé tohle si opravdu o nás myslíte? Že jsme volní? Tak tedy poslouchej. Všechno, všechno na světě má svou cenu, rub i líc. Nikdy jsme volní doopravdy nebyli a nikdy nebudeme. Jsme jen loutky poslání a přání jiných. A k čemu je vlastně nekonečný život, když jsi chycený v síti plánu jiných? A proč vlastně? Vidíš mám stejně jako ty tolik otázek, ale nedokážu na ně odpověď. A to už po téhle zemi kráčím celá staletí, hledám a stejně nenacházím. Víš stejně jako oni i já jsem věřil, ale to je už jedno.“
„Teď už nevěříš“, zeptal jsem se opatrně. „Ale co by, věřím, ale jinak a v jiné věci. Svět se změnil. Můj svět se změnil.“
„Co se vlastně stalo?“ V očích se mu leskly slzy. „Miloval jsem…ehm…jak to jen říct, život. Vždy jsem miloval pozorovat jej jen tak, jak utíká, jak míjí a přináší den za dnem. Občas jsem se snažil noci upíjet když jsem viděl, že by to lidem mohlo pomoci a vidíš teď bych si i já přál aby neskončila. Dostával jsem mnoho úkolů, které jsem plnil až jednou. Víš já vždy miloval dálky. Svěží vítr z hor. Pozoroval jsem jak se mlžný opar zvedá ze země jako závoj, co ukrývá to tajemství a pak, pak prostě se jen tak zlehounka nadzvedne a poodkryje jen malinký kousek a pak zase a zase další a další kousek a ty se nemůžeš dočkat. Jako když jsi byl malé dítě a těšil si se až budeš moci rozbalit, co ti dali v té malé krabičce, co před tebou takovou dobu ukrývali a co za překvapení v sobě skrývá, kousek po kousku jí rozbaluješ a hlavě máš milion myšlenek, co ti tam poletují jak hejno splašených motýlů a dělají všechno možné jen tě nenechají přemýšlet, ale proč vlastně. A když už nezbude nic, co by schovával, tak se před tebou otevře celá ta krajina, jako bys otevřel dlaň a ona tam byla celou tu dobu schována. Víš, to pak uvidíš v celé kráse a zároveň víš, že takhle je to správně. Možná je to celé směšné, ale mě se vždy v duši rozprostíral takový klid a já věděl, že nic na světe nemůže být lepší než tenhle pocit a mohl jsem letět dál, za svými úkoly. A jednou jsem byl prostě jen ve špatný čas na špatném místě. Vlastně jsem byl unesený tou kouzelnou scenerií, co krajina zrovna přede mnou rozehrála, že jsem zapomněl, že už mám být jinde, na jiném místě a tak se to stalo.“
„Jen jsi pozoroval přírodu“, ptal jsem se opatrně. „Vlastně ano“, odpověděl. „Ale víš neměl jsem, měl jsem jiný úkol. Vyšší poslaní tomu říkali.“
„Ale co se stalo“, ptal jsem se zmateně a v očích jsem měl náznak zděšení. A zároveň tam uvnitř sebe jsem hledal odpověď na to všechno. Vždyť jeho provinění, za které zaplatit tu nejvyšší daň, se nezdálo tak, tak závažné. „Co jsi sakra provedl, co, že je přimělo ti vzít křídla.“ Smutně se usmál, „nic, vlastně nic jsem neudělal“ šeptnul tiše. „Ale viděl jsem, a to je můj hřích.“
„Viděl jsi, opakoval jsem.“
„Ano uviděl jsem věci, které jsem vidět neměl. Vyděsil jsem se tak, že šum mých vlastních perutí mi zrychlil dech. A pak jsem pochopil, ale bylo už příliš pozdě. Věděl jsem, že musím na věky mlčet, zavřít to tajemství hluboko do sebe a pokusit se zapomenout. Jen tak budu moci žít dál a být, tím čím jsem tak miloval. První dny to bylo těžké, já se neustále vracel svými myšlenkami do té osudné chvíle. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bral jsem na sebe jeden těžký úkol za druhým a v duchu jsem tu jejich chybu ospravedlňoval. Žil jsem jen daným dnem a s vírou, že další den už nemusí nikdy přijít. Až do chvíle, než jsem potkal tebe.“
„Mě?!“
„Ano tebe, aniž bych to tušil, v tu chvíli jsem se změnil. Zprvu jsem to moc nevnímal a chtěl jsem letět dál, ale něco jako by mne zadrželo. Pozoroval jsem tě z dáli, tajně ukrytý za těmi všemi keři.“
„Elloi“, výdech jsem.
„Dlaní jsi se snažil plašil její strach, já tam tenkrát byl. Viděl jsem to vše, a chtěl jsem příteli, ale nemohl jsem udělat nic. Dnes, je mi to líto. Podíval jsi se k nebi a v očích jsi měl slzy a ano to byl přesně ten moment, kdy se propojili naše duše. Jen na krátký okamžik, ale pro mne to bylo jako by to trval celou věčnost.“
„A pak, co jsi dělal pak?“
„Nic, musel jsem letět prostě dál, ale věděl jsem, že tě zase jednoho dne potkám. Vlastně jsem přesně věděl, kde tě mám hledat. Takže to nebylo zas tak těžké. Otočil jsem se a už jsem si chtěl letět po svém, ale v mysli mi vyvstala ta osudová chyba, kterou jsem prožil před staletími, a která mi zřejmě měla změnit nenávratně můj život. Přesně ta, kterou jsem hluboko v sobě pohřbil. Po dlouhá staletí byla pryč a najednou se znova vynořila. Snažil jsem se tu vzpomínku zaplašit, a čím víc jsem se o to snažil, tím těžší to bylo. Ať jsem udělal cokoli, ať jsem letěl kamkoli, ať jsem ….. ne nešlo to. Pořad a znova, vracela se. Zavřel jsem oči s vírou, že zmizí a když jsem je znovu otevřel byla tam zase. Němý svědek, němá připomínka mého hříchu.

Pár dní na to, jsem tě znovu potkal. Ne nechci říct, že by to bylo neúmyslné. Jen jsem tě chtěl zase vidět. Jediné na co jsem, ale musel myslet, byl ten osudný den. A pohled na tebe, mi jej vždy spolehlivě ukázal jako by se stal teprve před minutou a ne v tak dávné minulosti. Dnes už vím, že se tenkrát měl stát, a že se právě měl stát mně. Své malé tajemství, které jsem se tak snažil ukrýt před světem byl jak cejch vypálen do mé kůže. Tenkrát když se to stalo, na několik dlouhých dní jsem zmizel a přemýšlel jak se zachovat a co udělat. Jenže já vždy chtěl pomáhat lidem a bál se změnit sebemenší věc, aby se náhodou nezbortil celý můj život. Kdo by se s ním zas stavěl, že.“ Sarkasmus mu vždycky šel. „A když jsem se rozhodl tenkrát mlčet, vlastně jsem se rozhodl je zradit. A krom toho jsem především zradil sám sebe a svou víru. Jenže jsem si to nechtěl připustit. Chtěl jsem mít svá křídla a dívat se na svět z výšky, cítit se svobodný a nespoutaný. Křídla pro mne byly jako celý můj svět, můj vlastní svět uvnitř mě. Krásný, zářivý a třpytivý. Svobodný? Ano i to jsem si myslel. Ale jak chceš být svobodný, když neustále plníš ty nesmysly, které oni chtěli? Mýlil jsem se. Byl jsem stejně svobodný jako ryba chycena v síti. Jako lev, co jej zavřeli do klece, aby bavil mocné při jejich hostinách. Svůj život jako bych odevzdal na oltář snů jiných. A v tu chvíli jsem věděl, že jej chci zpět a že už nebudu mlčet. Z dáli zněl pochod a trubky slávy, ale kolem tekla krev nevinných. Mí vládci zaprodali svou duši a místo víry sváděli boj jen o svůj trůn. Po dlouhá léta jsem k nim vzhlížel, dokonce i když jsem viděl čeho jsou schopní a věřil, že to dělají pro vyšší princip, pro dobro nás všech, že to všechno má svůj vlastní smysl. Neustále jsem omlouval jejich lži, před ostatními a dokonce i před sebou samým. Jeden z mých blízkých přátel jim říkával nebeská honorace, dnes už chápu proč. A tak se to stalo.“ Z ničeho nic zvážněl a v jeho očích byl výraz jako by právě očekával nějakou další mou zvědavou otázku nebo slova nepochopení. Ale já mlčel. „Ano i andělé mají mezi sebou přátele“, dodal pak smutně. V hlavě mi vířilo tisíce myšlenek. „Uklidni se, můj drahý příteli. Vždy když se ti v hlavě honí tisíce věcí najednou, neumím bezpečně určit na co se chceš vlastně zeptat.“
„Ehmm“, zarazil jsem se. Neříkal jsi snad, že dnes večer si nebudeš číst v mé mysli jako v otevřené knize, že to chceš alespoň pro jednou tak jak to děláme my lidé, prostě jen mluvit?“ Drze se usmál. „Ano, to jsem říkal. Ale nemůžu si pomoci. Jsem taky jenom člověk.“
„Ne ty jsi anděl, sice bez křídel, ale pořád anděl.“ Oba jsme se začali nahlas smát, a ten smích naplnit celou tu tichou kavárnu a oblékl ji do barev. Zase mě dostal. „Jsem anděl, dostanu tě vždy, když budu chtít.“
„Protože jsi anděl?“
„Ne, protože mi to pokaždé dovolíš.“

…………………………………………………….

I kavárník, šel už dávno spát. Skrz okno zírám na měsíc, vždyť každá noc ráno umře na svítání a přemýšlím nad tím, co první sluneční paprsky přinesou. Ne nebyl jsem unavený a vlastně mi bylo i jedno, zda ……. „ne nemělo by ti to být jedno“ dodal tiše. Stále tu byl se mnou, stále seděl naproti mně v té ztichlé kavárně. Seděl tam a tiše se usmíval a v jeho duši už zavládl klid.

„Proč ti ty křídla vzali?“
„Protože jsem je obětoval.“
„Ale teď ti chybí.“
„Vlastně ani ne, jen někdy se mi po nich stýská. Musím sice celé ty roky kráčet po zemi stejně jako ty, ale moje duše je volná a vlastně tak nějak může létat.“
„Jenže oni ti sebrali, to nejcennější co jsi kdy měl, tvá křídla“, vykřikl jsem a můj hlas se rozezněl ztichlou kavárnou až jsem sám sebe skoro vyděsil. Jeho obličej se rozzářil. „A víš co, už mi nic nevezmou, protože nemohou. A tak jsem opravdu volný jako, jako ten pták.“
„Svobodný“, doplnil jsem ho s poněkud unaveným obličejem na kterém teď zvonil můj smích.

„Měli bychom si připít, na ty sny o štěstí a pro všechnu tu víru v budoucnost“, dodal. Usrkl jsem, ze své dávno studené kávy, jak by podotknul a odpověděl, „připíjím všem těm, jejichž kulky nikdy nezasáhnou svůj cíl.“ Zvedl svou smutnou hlavu a usmál se. Připíjím a přitom vím, že až tahle noc skončí už jej nikdy neuvidím.

Konec? Ne, to jen den svými prvními ranními paprsky plaší tuhle noc. Nad ztichlým ránem se na mě naposledy usmál a zašeptal, „příteli podívej“ a natáhl před sebe svou blednou dlaň. A když ji rozevřel bylo tam, to poslední sněhobílé peříčko z jeho křídel. „Ale jak to“, zeptal jsem se.
„Protože pak jsem se vrátil a vzal si ho zpět. Bylo přeci moje.“

Svítá, tahle noc šla spát.

 (01/2022)