ORLÍ KRÁL

Tam kdesi v oblacích, kam smí jen ptáci zalétat, přilétá orlí král.

Tam v oblacích, kde ptáci svá hnízda mají a kde sídlí jejich království.

To jen oni, a nikdo jiný nezná tu cestu.

To jen oni, dokáží najít svůj ráj.

Tam nad štíty těch obrovských skal je ten ráj.

Tam přilétá jejich král.

Slunce už bylo poměrně daleko, kdo ví, třeba se už chystalo pomalu jít spát. Když po dlouhých týdnech se na ptačí hoře objevil, nikdo ho nečekal, nikdo jej nevítal, ale i tak byl rád, že je zase doma. I když byl král, nepotřeboval žádné oslavy a uvítání, nikdy si na to moc nepotrpěl.

Ze všeho nejvíc miloval svou svobodu a výšky a létání a když už byl unavený, tak si sedl na nejvyšší strom a mlčky pozoroval dění pod ním. To byl jeho svět, ten který tak měl moc rád, o kterém snil a nechtěl, aby se někdy změnil. Ne nebýval nikdy osamělý. Měl svůj svět a tak byl šťastný. Když slunce vstávalo rád pozoroval jeho nekonečnou cestu na obzor. Každý den to bylo stejné, každý den zas a znovu. A když už bylo tak vysoko, že by k němu by nikdo nemohl dolétnout, roztáhl svá křídla a vystavil je jeho paprskům. Jeho křídla se celá třpytila v té sluneční záři, až to vypadalo jako by se v ni koupal. I když se to zdá nebezpečné, on věděl, že ho slunce nespálí, protože prostě nemůže, je příliš vysoko. Tak ubíhal den za dnem, a týden střídal další týden. Až do chvíle kdy věděl, že se musí vrátit zpět do svého království. Ostatní ptáci jej milovali. Jen jim bylo trochu líto, že jejich král, ten moudrý a spravedlivý vládce, tak často tráví svůj čas v korunách vysokých stromů a ne v zahradách jejich ráje.

Bylo už pozdní odpoledne, když prošel tichou zahradou, kde si ve větvích si občas pohrával vítr a kam už jen teď málo dopadaly sluneční paprsky. Přicházela tma a tak jej ani nikdo neočekával a on byl rád, že tomu tak je. Uniknout všem těm pohledům, otázkám a prosbám. On měl jen jediné přání, být zpět tam dole na zemi. Byl tak unavený, že si ani nevšiml, že ho zpovzdálí pozoruje docela malinkatý ptáček. Byl to Vrabec, ten věčně drzý smíšek, který si neustále dobírá všechny a všechno. Sotva jsi ho odehnal, už zase byl zpět. Nic mu nebylo svaté. Drzoun jeden opeřený. Orel došel až na konec zahrady, tam úplně vzadu jsou malá dvířka, těmi, tiše jako noční motýl, proklouzl, do svého královského paláce.

Ráno když se vynořil opět v zahradě bylo slunce už vysoko na obloze, rychle přiskočil k stříbrné studánce, aby si namočil pár peříček a malinko se osvěžil. Byl to přeci jen horký den, sice se už léto pomalu chystalo předat svou vládu podzimu, ale stále ještě dokázalo pěkně prohřát ptačí peříčka až se jeden musel malinko zchladit. Zvláště když ho čeká náročný den plný rozhodování a řešení všech možných návrhů, proseb a sporů v té jeho ptačí říši. Na malou chvíli se zastavil na samém okraji zahrady a zhluboka se nadechnul. Dnes jej opravdu čeká dlouhý den. Pomalu a rozvážným krokem dokráčel středem nádvoří až ke svému trůnu a usedl na něj. Potichu se rozhlédl kolem sebe a viděl tolika ptáčků, že je nedokázal ani spočítat. Malého Vrabce stojícího až tak vzadu si ani nevšiml.

Kývnul na Buba, který už ho celý netrpělivý vyhlížel. Bubo se mírně uklonil a začal uklidňovat všechny ty štěbetalky a rovnat je do pěkně přehledných řad. Orel se nervózně zavrtěl na svém trůnu a dál mlčky sledoval jeho snahu. Bubo byl velice moudrá sova a sloužil mu po mnoho let. Vždy mu tak dobře radil a on měl Buba za to všechno rád. To i díky němu, všechnu tu práci zvládal mnohem rychleji. Ještě malinkou chvíli a už už budou všichni srovnání a bude se moci začít. Bubo se ještě jednou rozhlédl přes celé nádvoří a pak ještě jednou. Když viděl, že vše je tak jak má byt, přistoupil ke králi a úklonem mu dal najevo, že je vše připravené. Orel odpověděl na jeho úklon pohledem, věděl že vše je připraveno a audience tak mohou začít. První na řadě byl malý skřivan. Takový malý a lehce přehlédnutelný ptáček, sotva si ho všimneš, ale když začne zpívat, srdce jako by ti poskočilo radostí, pomyslel si Orel. „Tak, copak tě sem přivádí“, dotazoval se Bubo. „Copak tě trápí, pročpak jsi mě dnes poctil svou návštěvou“ povzbuzoval jej Orel. Skřivan se podíval na Buba a pak se opatrně podíval na Orla, hluboce se uklonil a začal. A Orel poslouchal, byl tu přeci od toho. Minuta za minutou ubíhaly a pak je vystřídaly hodiny, ale zástup ptáčků, jako by neubýval.

Když už se skoro chystalo slunce rozloučit se dnem nezbyl na nádvoří ani jeden jediný ptáček, který by chtěl pohovořit se svým králem. Orel si oddechnul a směrem k Bubovi prohodil „no Bubo zda se, že pro dnešek máme padla“. Bubo se ještě jednou rozhlédnul a když nikoho neviděl zavřel své poznámky, pomalu se otočil a klidným krokem odešel. Orel ještě chvíli seděl na svém trůnu a pozoroval západ slunce. Když v tom uviděl až úplně v tom nejodlehlejším rohu ještě jednoho ptáčka. Byl docela malinkatý. Měl modročerný zobáček a bílou šálu. Orel se napřímil a hlasitě pronesl „s čím ti mohu pomoci malý kamaráde?“. Vrabčák chvíli jen tak stál, byl celý nervózní, ale nebál se promluvit. „Vlastně nic, nic nepotřebuji ehmm….“, Vrabčák hledal správné oslovení a pak ho napadlo jen dodat „pane Orle“, odvětil. „Tak pane Orle“, s úsměvem Orel zopakoval. „Cožpak ty nevíš, kdo jsem?“ Ptal se Orel. „A ty to můj pane víš, ty víš kdo jsem já?“ otázal se Vrabčák místo odpovědi. Tohle Orel nečekal, všichni přeci věděli kdo je a měli před ním zvláštní úctu. Nikdo z nich by si nedovolil, říci něco takového a přeci ten malý …..“Nejsi tak trochu drzý?“
„Proč bych měl být drzý, že jsem se tě zeptal zda víš kdo jsem? Co je na tom tak drzého? Jen protože jsi král? Proto nemusíš vědět, kdo jsou tví poddaní? Celý dlouhý den pozoruji, jak jeden ptáček za druhým tě žádají o radu a pomoc. Oslovují tě králi a klaní se ti, ale cožpak ty znáš jejich jména? Víš kdo vlastně jsou a víš skutečně, co je trápí?“ Orel se zamyslel, vždyť ten malý drzoun má asi pravdu a pak nahlas pronesl. „Možná máš pravdu, možná opravdu neznám jména všech svých poddaných, možná ani jejich skutečné trápení tak jako i radosti. Ale jsem král, nemusím to všechno vědět.“
„Víš když jsem byl ještě úplně malý myslel jsem si, že král ví všechno a zná všechny. Věřil jsem, že král je ten nejmoudřejší a nejlaskavější tvor na celém světe a moc jsem jej chtěl poznat. Toho vznešeného orlího krále. Každý den jsem trénoval létání, abych až vyrostu mohl doletět až sem. Každý den… ale jak vidím, spletl jsem se.“
„Stále jsi malý Vrabče“, utrousil Orel a začal se usmívat. Ten malý ho začínal docela bavit.
„Protože jsem více nevyrostl, nevím proč tomu tak je, ale je to tak. Proč si nad tím lámat hlavu. Vždyť žijeme jen chvíli, příliš krátkou a nemá smysl, se zabývat věcmi, které nemůžeme stejně změnit.“
Orel se hluboce zamyslel, líbila se mu ta zvláštní drzost vrabce. Měl vlastně pravdu, sice byl menší než ostatní jeho druhu, ale proč si tím lámat hlavu, přesně jak to řekl. Pak pomalu zvedl hlavu a vykročil směrem k němu, aby si jej lépe prohlédl. Vrabčák se malinko ve svém srdci polekal, nečekal to, vždyť Orel byl vlastně na odchodu. Na malou chvíli ztuhnul, ale neuskočil, neudělal krok zpět, jen se hodně zpříma narovnal, aby vypadal trochu větší než ve skutečnosti byl. Byl na něj zvláštní pohled. Orel byl asi tak 100x větší než on. Přesto se ho ten malý nebál. Toho si Orel považoval. Když došel až k němu pomalinku tak, aby ho nepolekal se nad něj sehnul. Pak potichu odpověděl. „Víš Vrabčáku, ani samotný král nemůže vědět všechno a znát všechny. A teď mě omluv, musím si odpočinout, byl to dlouhý a náročný den.“ Otočil se tak pomalu jak jen dokázal a začal kráčet zpět k zahradě. Ne, protože si chtěl ponechat svou vznešenost a ctnost, ale protože nechtěl toho malého děsit.
Druhý den, orlí král pospíchal zahradou ke svému trůnu na nádvoří, ale tentokrát snad poprvé se těšil. Moc si přál, aby tam ten malý byl. To kvůli němu si ráno přivstal. I přestože celý den pečlivě naslouchal a rozdával rady, neustále se snažil nalézt Vrabčáka. I Bubo byl lehce v šoku, jak rychle a nadšeně král dnes pracuje, ale nekomentoval to. Když se den pomalu začal loučit, byly všechny audience u krále vyřízeny. Orel však vrabce, za celý den ani koutkem oka nezahlédnul a tak byl smutný. Už, už chtěl odejít. Když tu najednou tenoučký hlásek z toho nejzazšího konce nádvoří zašeptal. „Tady jsem.“ Král zvedl oči a upřeně koukal až tam dozadu, kde byl ten nejtmavší kout. Nic, ale neviděl. Jen srdce se mu roztlouklo jako by mu chtělo napovědět, kdo se tam ukrývá. Rychle vzlétnul, aby se přes celé nádvoří dostal, co nejrychleji do toho tmavého koutu. A hle, tady byl. „Už jsem se bál, že tě dnes neuvidím. Ale co tady děláš? Proč se tady tak schováváš? Proč…..„ najednou se Orel zarazil, ten malý vypadal docela vyčerpaně. Nadechnul se a pak jen dodal „Co se stalo?“.
„Nestalo se nic“, odvětil hrdě Vrabec.
„Ty se na mne zlobíš“ podotknul Orel.
„Nezlobím, co bych se zlobil. Celý den jsem měl práci. Musel jsem si najít jídlo a pití a pak taky“ ….Vrabec se odmlčel a pak rychle dodal, „prostě všechno co je potřeba k životu. Není to tak jednoduché, jak to vypadá. Když jsi jen malým vrabcem, máš hodně nepřátel, co tě k smrti milují a chtěli by si tě nejraději dát k obědu nebo svačině. A pak stát celý den na tom žhavém slunci mi nedělá zrovinka dobře.“
„Pokud máš stále hlad mohu ti ulovit malého zajíce“ podotknul Orel. „Malého zajíce“, s vykulenýma očima se Vrabčák podíval na Orla. „Malého zajíce, ne? Nemáš rád zajíce?“ Ptal se udiveně Orel. „Vždyť i mála myš je vetší než já“ konstatoval zděšeně Vrabec. „No tak bys ho měl na více dní“, nenechal se odbýt Orel. „Jsem tvůj král a chci ti pomoci a ty mou pomoc odmítáš“.
„Neodmítám, jen prostě nejím ani zajíce a ani myši, a to ani když jsou hodně ale opravdu hodně malinkaté“ Zašeptal smutně Vrabec.
Orel byl překvapený a nechápal, co se mu Vrabec snaží vysvětlit. Chápal proč nechce myš, tu nemá ani on sám moc v lásce na jídelníčku, ale zajíce? Každý má rád zajíce, a zvláště když je mladý a má jemné maso. Ale nechal si své úvahy pro sebe a jen se obyčejně zeptal. „Co tedy jíš?“
„Ani to nevíš?„ ptal se smutně Vrabec. „Ne, ani to nevím, asi jsem špatný král“ odpověděl Orel. „Jím všelicos, zrníčka z polí a luk, někdy brouky nebo červíky a občas taky malou žížalu, tu mám obzvláště rád.“
„Ach tak, žížaly“ brumlal si pod zobákem Orel……jak se vlastně loví žížaly, nikdy jsem je nelovil, ale žížala je přeci podobná hadovi, přemýšlel Orel a pak ho to napadlo. „Ulovím ti hada, je to jen taková větší žížala. Co říkáš?“ Nadšeně Orel vykřikl a měl radost, že konečně udělá něco dobrého pro toho malého.
„Tak hada, víš ty vůbec, že had je můj úhlavní nepřítel?“
„Co jsi mu provedl?“
„Já? To on si mě přidal na jídelníček, to on mě loví ke svačině.“
„Vždyť jsi malý, máš peří a zobák.“
„To mu zjevně nevadí.“
Orel byl zcela vyveden z míry tím rozhovorem. Ale Vrabec už byl na odchodu. „Počkej“ volal za ním Orel. „Nepočkám“, odsekl Vrabec a odletěl.
Orel dál tiše a nehnutě stál. Pak se otočil a zakřičel. „Bubo, potřebuji knihy, potřebuji se dozvědět, co jí vrabci“.
Další den se Orel po skoro probdělé noci, kterou strávil v knihovně studiem vrabců, pomalu plížil zahradou a v tom se před ním objevil Vrabec. Byl tak hluboce ponořený do sebe, že jej přehlédnul a skoro zašlápnul. Vrabec jen tak tak, že uskočil. „Skoro jsi mne zašlápnul“ vypísknul Vrabec. „Promiň to jsem neměl v úmyslu. Jsem příliš unavený. Celou noc jsem studoval, abych se dozvěděl o tobě více.“
„Proč? Proč jsi o mě četl v knihách? Proč jsi se místo toho nezeptal mě?“
„Vidíš, to mne nenapadlo. Promiň, mám práci, ale ty si prosím odpočiň v mé zahradě“, Orel se otočil a vyběhl z vrátek jeho tolik útulné zahrady, kde tak rád trávil každou volnou chvilku, když musel kralovat na ptačí hoře. Zanedlouho se v nich objevila jen jeho hlava. „Vrabče, uvidíme tě, zase večer?
Vrabec si zrovinka dával lázeň ve fontáně, „Ano, uvidíš“.
………………………..
A tak se zamiloval orlí král do malého vrabce. Trávil s ním a jeho rozhovory každou volnou chvíli. Ale i Vrabčák miloval svého Orlího krále, ale trošku jinak než všichni ostatní. Byl šťastný, že s ním může trávit tajné chvilky v zahradách. Co na tom, že musí celé dny čekat něž si najde Orel na něj čas. Co na tom, že o svém tajemství nesměl nikomu říct. Co na tom, že mu Orel často nerozuměl a musel mu vše vypravovat znova a znova. Milovat ty rozhovory i když s každým dalším dnem bylo náročnější a náročnější vše vysvětlovat, dokonce i když mu tu věc řekl poněkolikáté, on jako by si na to nepamatoval. Vždy jen pokrčil rameny a s omluvným výrazem se snažil vysvětlovat, že jako král toho má prostě příliš moc na to, aby si všechno o něm mohl pamatovat. Miloval pozorovat svého Orlího krále, když ve slunečním třpytu křídla svá rozpínal a nechával se výškou spoutávat. Byl to tuze krásný pohled. A tak dny na ptačí hoře ubíhaly dál a dál. Až jednoho dne musel i malý Vrabčák zamířit zpět na zemi. Zima mu nevadila, byl na ni zvyklý, ale bál se až přijdou první zimní větry a s nimi i sníh a mráz. Věděl, že to by už pro něj bylo moc pozdě a takovou cestu by nemusel zvládnout. Dost na tom, že si na podzim neudělal zimní zásobu a nepostavil si hnízdo, kde by přečkal. Miloval svého krále až příliš moc, na to aby se mohl vzdát myšlenky, že by jej neviděl po tak dlouhou dobu a Orel mu přeci neustále opakoval, že se bez něj neobejde ani den a že na zemi, by jej nemohl navštěvovat, protože by to neuniklo pozornosti ostatních a on je přeci král.

A když nastal jeden z posledních dní a na ptačí hoře už dávno nezůstal žádný z malých ptáčků. Musel se rozhodnout i on, pokud setrvá jen jediný další den, pak by se na zem už nikdy nemusel podívat. Už by se pravděpodobně nikdy nedočkal příchodu jara a neucítil jemné šimrání první jarní travičky na svých nožkách.

V zahradách viděl Orla jak smutně hledí do krajiny. Přistoupil tiše k němu jako snad ještě nikdy, smutně se na něj podíval a pak nahlas řekl, „musím už jít“. Orel se na něj ani nepodíval a jen tiše dodal „já vím“. Vrabčák se otočil a už už chtěl odkráčet. Když tu znova uslyšel, Orlovu prosbu „snad bys mohl ještě jeden den zůstat, zima je přeci ještě tak daleko. Mohli bychom celý den strávit tady v zahradách a povídat si tak jako tolikrát předtím tím. Co na tom sejde, o den více nebo méně, hlavně když budeme spolu“. Vrabčák se zastavil a jen tichounce pípnul, „když zůstanu o den déle, nebudu se moci přeci vrátit na zemi“.
„Proč ne“, odvětil Orel.
„Protože bych už umrzl cestou. Trávil jsem s tebou všechny tvé volné chvíle, vždy když sis na mne udělal čas, byl jsem tu pro tebe a proto jsem neměl čas si udělat zásoby na zimu, ani místo kde bych ji přečkal. Pokud bych zůstal o den déle ani bych už nedokázal doletěl na zemi, prostě bych zmrzl už cestou“.

Orel nechápavě hleděl na Vrabce, proč mu to zrovna teď říká, pomyslel si, ale nahlas neřekl nic. Pak se zamyslel znovu a se soucitným výrazem odpověděl „víš přeci jak málo nám zbývá času než se budeme muset vrátit na zem a ty mluvíš o tak …..“
„O čem?“
„O tak malicherných věcech, vždyť zima je jen jedna část v roce, ano vím, je to ta méně příjemná, je méně potravy a je i větší chlad. Ale pokud napadne sníh, je zase lépe vidět a snáze si ulovíš co potřebuješ. Ano můžeme tuto část roku nazvat více nepříjemnou pro část ptačí říše, ale…“
„Jedna část roku?“ Odsekl vztekle Vrabec. „Víš vůbec, co taková část roku znamená pro vrabce? Má potrava je tam dole, ne na sněhu, ale hluboko dole ukryta pod ním a k ní se nedostanu. A i kdyby se mi to nakonec nějakým zázrakem povedlo, zem je na kost zmrzlá a z ní prostě nevydoluji žádné jídlo. Víš, strávili jsme spolu celé léto a podzim povídáním a vyprávěním o všem možném. Hodiny a hodiny jsem ti vyprávěl, co je pro mne důležité, ale ty jsi mě ani jednou neposlouchal, nevíš o mě skoro nic. Myslel jsem, že mě máš rád,…“
„Mám tě rád, z celého srdce tě mám rád“, vykřikl zděšeně Orel.
„Možná, ale já mám málo lásky tvé, tak málo. Jsem pro tebe ten poslední v řadě, tak jak to bylo, když jsme se setkali poprvé. Mé křídla jsi spoutal tady na té hoře a okoval jsi mé….já už nikdy neuvidím svůj svět“, dodal s klidným hlasem Vrabec.

Na zemi se pomalu začal k zemi snášet bělounký sníh. Bylo to naposledy, věděli to. Oba je to svým způsobem v srdci bolelo. Ale ani jeden z nich v tu chvíli neřekl nic.

A nad tichým ránem roztáhl křídla svá a odlétá ten jejich orlí král.

(05/2022)