ČERNÁ TRAMVAJ

Městem se toulala černá noční tramvaj, pomalu se šourala ze zastávky do zastávky. V každé z nich pěkně zastavila a pomalu otevřela své dveře, počkala až si někteří z jejich vážených cestující pěkně vystoupí. A jiní zase nastoupí. Bývala velmi opatrná a vždy počkala, až si všichni noví pasažéři najdou svá místa k sezení a uvelebí se. To až pak se pomaloučku rozjela. Dávala pozor, aby se jim nic nestalo. Svou práci brala vážně a zodpovědně. Tak jí to učívali, když ještě byla v továrně, a připravovali ji na její službu. Říkávali jí, jen si nemysli, i když jsi noční tramvaj, budeš stejně potřebná a důležitá jako ty denní.

Všechny tramvaje ve městě byly světlé s tmavě orámovanými skly a červenými pruhy, to aby si jich hned každý všiml. Občas pak na sebe vzaly kabátek barevný, to aby všem ve městě ukázaly, jaké se hraje divadelní představení nebo kde je zrovna jaká slavnost. Jen ona měla vždy svůj kabátek černý, za každého ročního období. A když se stalo, že ji někde kousek barvy vybledl a nebo se odloupl, ale v depu ji opět natřeli na černo.

Každá tramvaj taky měla své číslo, aby je lidé pěkně poznali a nepletli si je mezi sebou. Ony pak na sebe rády volávaly, když se na svých trasách míjely: „Hej, osmnáctko, jak se dneska máš?“ a nebo „Pěkně zdravím, pětko, to ale máme krásný den!“ A jak pěkně na sebe uměly cinkat.
A co toho napovídaly teprve v depu. „Má drahá jedničko, to ale máme příjemné ráno, sluníčko nám zrovinka svítí do oken“. “Máte pravdu … noc byla také příjemná, i když zrána bylo ještě chladno. Lidé se choulili do svetříků.” Jen na ni vždy volali “černá”. Sice měla své číslo jedenáct, ale nikdo nikdy ji tak neřekl. Vždy jen černá. “Jak se máš, černá, a jaká byla noc? Měla jsi hodně pasažérů?”, atd. Jak jen by si přála, aby jí říkaly paní Jedenáctá nebo Jedenáctko.

Tramvaj jezdívala městem už několikátý rok. Nejdříve si myslela, že černých jako ona bude více, ale za ty roky žádná další černá už nepřibyla. Na svou trať se zpravidla vydávala, jen když se setmělo. A někdy brouzdala nocí až do samého rána. V depu se pak uvelebila na své místečko a odpočívala. Kolem poledne ji prohlídli, zda je všechno v pořádku, a pak ji pěkně umyli a naleštili. V létě to bylo fajn, měla krátké služby, ale za to na podzim, to si teprve užila. Kapky deště ji neustále stékaly po oknech, a toho nepořádku a bahna co jen bylo od špinavých bot jejich cestujících, až hrůza. To ji pořádně ani nenechali v depu odpočinout, aby všechno stihli. Tak to šlo den za dnem.

A přišel čas Vánoc. Všichni někam pospíchali. Zachumlaní do svých kabátů a šál. Nikdo na nic neměl pořádně čas. I tramvaje dostaly vánoční kabátky. Jen co se v depu objevil první vánoční stromeček. Jedenáctka dostala pěkné stříbrné girlandy na přední okna a na všechny dveře. To se hned pak cítila veseleji. Jenže zrovna letos se jen smutně usmívala. Ostatní se jí ptaly, copak se stalo. Proč nemá radost, vždyť přece nastala ta nejhezčí část roku. Osmnáctka byla tak svátečně vyzdobena, až zářila do dálky, a pětadvacítka se na ni nemohla vynadívat. Říkala jí, drahá osmnáctko, vy celá jen záříte, a osmnáctka se usmívala od světla ke světlu. To protože tramvaje nemají uši. Dvojka zase vyprávěla nadšeně devítce, koukejte, koukejte letos mi dali vánoční výzdobu i na zadní okénka a tolik barevných třásniček, že je nedokážu ani spočítat. A devítka jen přikyvovala, i ona byla celá nazdobená barevnými girlandami a třásněmi. Sedmička zase dostala plno vánočních baněk. Jen ta naše černá Jedenáctka neměla vůbec žádnou radost. Ostatní tramvaje se ji snažily rozesmát a zjistit co ji trápí, ale ona si nechtěla moc povídat. Vždy jen řekla, ale co by, a kdyby mohla, mávla by i rukou, ale tramvaje žádné ruce nemají. Sklopila jen světla a dál smutně koukala na ostatní, jakou mají radost ze svých nových vánočních ozdůbek.

Zrovinka z nebe začaly padat vločky na celé město, jako by se roztrhla ta největší peřina, a její prachové peří se teď snášelo dolů do ulic. Začaly už z rána a padaly celý den. A bylo jich tolik, že zasypaly celé město. Všechny pěkně svými studenými prstíčky šimraly. Jako by si chtěly hrát. Ulpívaly na bundách a kabátech všech, které zrovna zastihly venku, a nechaly se jimi poponášet do všech možných míst. A co jich bylo. Pokryly i náměstí a zastávky. Největší radost z nich měly děti. Vyšlapávaly si v nich cestičky, které vedly jen tak někam halabala. Stavěly sněhuláky všech možných velikostí a další sněhové tvory, které jen uměly. Jejich fantazie neměla konce. Místo očí jim daly dva malé kamínky a jako nos použily další. Pusu pak vymodelovaly ze sněhu a někteří ji dokonce dozdobily tím, co právě našly na zemi. Ty větší si dělaly sněhové koule a házely jimi po sobě, a nebo se pokoušely stavět domečky a všemožné úkryty. A protože zrovna byla neděle, mohly si děti hrát celý dlouhý den. Jen v poledne bylo slyšet z oken domů volání na oběd. Dětem se samo sebou moc nechtělo, ale vůně nedělního oběda je pošimrala v nosáncích a pěkně si je přitáhla. A děti i dospělí najednou pospíchali domů k prostřenému nedělnímu stolu.

Parky i náměstí najedou osiřely. Ale ne na dlouho, děti seděly u oběda, ale vrtěly sebou jako neposední motýlci, a koukaly, už aby mohly zase běžet dolů do ulic hrát si s tím bílým nadělením. A taky že ano, o pár desítek minut už ti první nedočkavci opět byli venku a pokračovali tam, kde přestali. Stavěli a stavěli, až park i náměstí bylo poseto sněhuláky nejrůznějších tvarů a velikostí. Zabralo jim to celý den, až se pomalu začalo stmívat a oni museli domu. Tentokrát kromě večeře na ně čekaly ještě úkoly do školy. Děti se tentokrát loudaly a nechtělo se jim, ale věděly že musí. A tajně si přály, zatímco budou spát, aby napadlo zase tolik sněhu.

Ráno, jen co vyskočily z postýlek, na ně pak čekalo ještě větší překvapení. Sněhu přes noc napadlo tolik, že sněhuláci vypadali skoro, jako by měli sukničky. Děti ale musely do školy. Nemohly si jít hrát. A tak se pěkně a teple oblékly, vzaly si školní batoh a vyrazily. Celý den pak koukaly ze školních oken na to, jak venků září to bílé nadělení. I tramvaje měly radost. Brouzdaly si městem a užívaly si tu bílou nádheru. Vločky jim zasypaly střechy a dokonce jim padaly na okna. Tak je opatrně stěračemi odklízely na stranu, aby nebránily výhledu. Vločky se dokonce vozily i uvnitř tramvají. Propašovaly se tam na botách cestujících, kabátech i čepicích. Byly jako černí pasažéři, ale byly spořádané, a většina z nich seděla pěkně na zemi a nikomu nevadily.

Tak to šlo celý týden. Z nebe padaly další a další. Všichni si to užívali a měli z nich radost. I když jim občas zalezly pod kabát a pěkně pošimraly svým ledovým prstíčkem. Nikdo se na ně nezlobil. I tramvaje měly radost. Jezdily městem a dívaly se, kde stojí jaký sněhulák, na které soše je více sněhu a na které už moc ne. Nemyslete si, tramvaje měly své jízdní řády a nemohly si jezdit kudy se jim zachtělo. V depu pak trávily celé dlouhé hodiny povídáním si o tom, co zažily během své jízdy městem. A zvlášť v zimě, kdy byly vyzdobeny všechny kavárny, obchody i domy. Lampy taky dostaly vánoční osvětlení a snažily se zářit o kousek víc než obvykle.

Zrovinka sedmička vyprávěla v depu své zážitky. Už pár minut se stmívalo a večerní a noční tramvaje se chystaly na svou pouť městem. Patnáctka bedlivě poslouchala sedmičku, protože sdílely stejnou trať a těšila se na to, co ji čeká. Jen černá to pozorovala z dálky a vůbec se nezapojovala do hovoru. Osmička se na ni dívala a chtěla ji nějak rozveselit, a tak ji začala povídat příběh o dvou nezbedných klucích, co po sobě na náměstí házeli sněhovými koulemi a jak omylem trefili pana učitele. A ten se tuze lekl, až nadskočil. Ti uličníci další den asi dostanou za tu neplechu nějaký ten úkol navíc. Černá sice poslouchala, ale neříkala nic až do chvíle, kdy přišel čas vyrazit na svou trasu. Poděkovala za vyprávění osmičce a vyrazila. Všechny denní tramvaje na ni jen smutně koukaly, nevěděly, co se stalo, a co jejich kamarádku trápí. Už několikrát se jí ptaly a snažily se ji rozveselit, ale nic nepomáhalo.

Ráno v depu bylo úplné pozdvižení. Denní tramvaje dostaly zákaz vyjet na své obvyklé trasy. Sněhu bylo už hodně a pořád padal dál. Ze všeho nejdříve se muselo počkat, až se vrátí všechny noční tramvaje. A to nebylo jen tak. Některé z tramvají se střídaly na svých trasách a jiné zase až v depu. Depo sice bylo tak velké, aby v něm mohly být všechny tramvaje, ale poskládat je tam pěkně k sobě, bylo docela náročné a trvalo to. Tramvaje se musely posouvat a přejíždět, a to zabralo skoro dvě hodiny. Když už všechny tramvaje byly pěkně usazeny na svých místech, mohly na trasu vyjet takové speciální mašinky, které pomohly odstranit přebytečný sníh a led, který se začal tvořit v kolejích. Proto tramvaje nemohly vozit své cestující. Mašinky to byly prazvláštní. Nebyly nijak velké, určitě ne tak, jako tramvaje, a taky kromě míst pro obsluhu neměly žádný prostor, aby mohly vozit cestující. Byly celé takové tmavé a měly velmi silná světla, to aby je nikdo nepřehlédl. Jenže o Vánocích byly také plné vánočních světýlek a jak zářily do dálky. Sotva by je někdo mohl přehlédnout. Ale taky byly srandovní, alespoň dětem se to tak zdálo. Měly totiž kromě kol hodně moc kartáčů. Každou chvilku zastavovaly, to aby mohly vyčistit výhybky. To pak vypadalo jako takový zvláštní tanec a tomu se děti smály ze všeho nejvíce.

I černá přijela úplně obsypána sněhovými vločkami a poprvé po dlouhé době se lehce usmívala. Ostatní tramvaje si toho malého úsměvu všimly a měly radost, že ta jejich noční černá tramvaj není už tolik smutná. Nevěděly sice, co se stalo, ale byly rády. A tak to trvalo skoro celý den. Vločky se na město hrnuly a zasypávaly všechno, co jen šlo – až to vypadalo, že celé město je pod jednou velkou sněhovou peřinou.

Všichni se už pomalu připravovali na Vánoce. Tak jim ani moc nevadilo, že město bylo celé pod sněhem a celý den nejezdily tramvaje. Měli hlavy plné příprav a nakupování, že si toho možná ani nevšimli. Vždyť do Štědrého dne zbývaly už poslední dny. Tramvaje celý den stály pěkně doma v depu a povídaly si až do pozdního odpoledne. Když už pomalu přestávalo sněžit a když padla tma na město, padaly vločky už jen tak zlehýnka. Taky se vrátily domu do depa ty zvláštní mašinky, co celý den čistily koleje, aby se s žádné z tramvají nic nestalo, a mohly tak dovést své cestující do jejich domovů v pořádku. Černá trpělivě čekala na to, zda bude moct vyjet na svou noční jízdu. S napětím sledovala strojvedoucího a svého pana řidiče, jak o něčem diskutují. Moc si přála, aby směla vyjet na svou obvyklou noční trasu. Jenže toho večera nakonec vyjet nemohla. Pan strojvedoucí raději rozhodl, aby všechny raději zůstaly doma v bezpečí a ráno se rozhodne.

Ráno, když se všechny tramvaje probudily, přivítaly je jemné sluneční paprsky. Všechny tramvaje měly velikou radost, protože dnes už pan strojvedoucí řekl, že mohou vyrazit do ulic. To bylo tolik radosti, že si to ani neumíte představit. Zbývalo už jen pět dnů do Štědrého dne a všechny se chtěly ještě pěkně projet, a ukázat, jak jsou krásně vystrojené na tu slávu. I naše smutná černá tramvaj měla radost, že večer bude moct vyrazit na svou noční trasu.

Černá už nějakou tu hodinu projížděla městem a moc se jí líbilo, jak se třpytí sníh v odrazech lamp. Jak jsou krámky krásně nazdobené světýlky a hvězdičkami. Projížděla ztichlými ulicemi, moc cestujících už touhle dobou už necestovalo. A ty, co přeci jen nastupovali, znala a věděla už po paměti, v kolik a kde nastupují, a kde zase budou vystupovat. Tak moc si užívala toho vánočního třpytu kolem sebe, až skoro zapomněla zastavit na jedné malé zastávce. Skoro nikdy nikdo tu nenastupuje a najednou tu stála. Malá tmavá postava. Měla černý kabátek, šálu i rukavice, i ten malý klobouček, co měla na hlavě, byl černý. Vypadaly skoro stejně. Není divu, že ji skoro přehlédla, díky jejímu černému kabátku nebyla moc vidět v tom slabém světle lamp. Černá se usmála a hned zastavila. Černá postava nastoupila a tuhle si tramvaj hned všimla, že zpod černého kloboučku se snaží dostat ven blonďaté vlásky. Černá se na tu malou postavu znovu podívala a teď to uviděla, byla to malá holčička a v ruce měla housličky. Copak tu děláš tak sama, ptala se jí, a jak se vlastně jmenuješ? Holčička se usmála od ucha k uchu a řekla: “Odrinka”. Tramvaj se na ani taky usmála a řekla, jí: “Moc mě těší, Odrinko, já jsem černá”. “Černá?”, ptala se Odrinka. “Vždyť jsi Jedenáctka, koukni – svítí ti to na čele.” černá se usmála, a dodala: “Ano, máš pravdu, jsem Jedenáctka, ale ostatní mi říkají černá – podle toho, že můj kabátek je černý jako ten tvůj.” Odrinka veselým hláskem odpověděla. “Černá je moc pěkná brava a sluší ti, Jedenáctko. Od teď budeš moje nejmilejší tramvaj.” “A ty jsi můj nejmilejší pasažér a je mi ctí, že tě mohu vozit po městě.” řekla černá. Černá jela toho večera velmi opatrně, aby se její holčičce nic nestalo. I když si spolu povídali celou cestu, černá dávala velký pozor na cestu i Odrinku. O pár stanic dál musela ale holčička vystoupit. Na zastávce už na ni čekal tatínek. Odrinka se pěkně rozloučila s Jedenáctkou a ještě ji popřála krásný večer. Když už stala u tatínka na zastávce, ještě Jedenáctce zamávala.

Když černá ráno zastavila v depu, usmívala se. Ostatní tramvaje z toho byly celé překvapené a ptaly se jí, copak se to stalo, že se najednou usmívá. Černá jen řekla, že měla pěknou službu a šla odpočívat. Celý den do depa jezdily tramvaje, mluvily o svých zážitcích a upravovaly si svou vánoční výzdobu. Jen černá stala potichu – už se ale nemohla dočkat, až vyjede zase na svou obvyklou jízdu. Těšila se na svou malou holčičku. Do depa právě dorazila devatenáctka, dneska se střídala právě ona s černou. Mrkla na ni a popřála jí pěknou jízdu. Černá rozsvítila svá světla a pěkně pomalu se rozjela.

Brouzdala se městem a vyhlížela zastávku, kde nastupovala Odrinka. Jen co se k ní přiblížila, spatřila ji, jak tam trpělivě čeká. Sotva ji Odrinka zahlédla, usmála se a zamávala na ni. Jedenáctka opatrně zastavila a otevřela dveře, aby mohla Odrinka pohodlně nastoupit. Obě na sebe mrkly a začaly si povídat. Odrinka ji začala povídat o Vánocích a jak se těší, až uvidí nazdobený stromeček, a že ji tatínek slíbil tajné překvapení. Povídaly a povídaly, až byl čas vystupovat. Na zastávce ale tentokrát stála babička a za ruku držela ještě menší osůbku, než byla Odrinka. To je můj malý bratříček, vykřikla Odrinka, a už už se hrnula za nimi. Na zastávce se ale otočila ke své Jedenáctce, nezapomněla zamávat.

Jedenáctka si pomyslela, tak už jsem zase sama.

Ráno, když vrátila domů, bylo v depu úplné pozdvižení. Jedenáctka byla ale unavená po své noční jízdě a ničeho si moc nevšímala. Ostatní si ale jejího posmutnělého výrazu zase všimly, ale protože toho měly tolik, nevěnovaly tomu zvláštní pozornost – vždyť černá je smutná skoro pořád touhle dobou.

Večer, když Jedenáctka vyjela na svou obvyklou noční službu, si ani neuvědomila, že do Štědrého dne už zbývají pouhé tři dny. Těšila se na svou malou holčičku a moc si přála ji vidět a povídat si sní. Hned jak vjela do zatáčky, uviděla ji. Odrinka už na ni mávala a měla úsměv od ucha k uchu. V ruce držela své housličky a ještě bílou tašku. Jen co Jedenáctka zastavila a otevřela dveře, Odrinka do ni rychle vběhla. Až to Jedenáctku překvapilo a hned se ptala Odrinky, copak se to děje. „Vždyť za tři dny je tady Štědrý den a zítra nám začínají vánoční prázdniny.“, řekla Odrinka.
Aha, poznamenala smutně Jedenáctka, to znamená, že se uvidíme až v lednu, pomyslela si a byla zase smutná. Jenže Odrince to neuniklo a hned se ptala, proč je Jedenáctka smutná. Jedenáctka moc mluvit nechtěla, ale nakonec začala vyprávět. Odrinka poslouchala a dávala bedlivý pozor na všechno, co ji její tramvaj vyprávěla. Na zastávce se spolu rozloučily a popřály si pěkné Vánoce a hezký Nový rok. Jenže Odrinka na zastávce zůstala stát o malou chvilku déle, přemýšlela a přitom sledovala odjíždějící tramvaj.

Další den se Jedenáctce tuze nechtělo na svou trasu, věděla, že tu malou holčičku, co ji uměla na pár okamžiků rozveselit, dnes neuvidí. Když přijížděla k oblíbené zastávce, nechtěla ani zprvu zastavit, ale na zastávce stála zase Odrinka a plno jiných dětí. Jedenáctka byla překvapená, co se to děje. Zastavila a počkala, až všechny děti nastoupí. Chtěla se hned zeptat svého malého děvčátka, co to znamená. Jenže všechny děti včetně Odrinky si spolu neustále špitaly a koukaly po tramvaji. Jedenáctka z toho byla celá nesvá a raději mlčela, ale po tom, co na ni Odrinka spiklenecky mrkla, odvážila se přeci jen promluvit. Moje malá Odrinko, copak se to děje, ptala se jí nesměle. Ta ale jen mlčky stála v hloučků jiných dětí a špitala si potichoučku s nimi, jen tak, aby to nikdo jiný kromě nich neslyšel. Když už byly skoro v cíli Odrinka přišla až dopředu, úplně nejblíže, jak jen to šlo, pohladila ji po předních dveřích a tiše dodala „neboj se.“ Pak vystoupila a spolu s ní i ostatní děti. Jedenáctka z toho byla pěkně zmatená, ale nemohla ztrácet čas, protože jízdní řád se musí přeci dodržovat, to by jí pak hlavní výpravčí pěkně vyhuboval.

A nastal Štědrý den, všechny tramvaje měly upravené jízdní řády tak, aby si tento sváteční den taky trošku odpočinuly. Jedenáctka měla v plánu jen pár nočních jízd a jednu brzo ráno, a jinak nic. Bylo jí to celkem jedno. Ostatní tramvaje si ale povídaly, jak si užijí sváteční den. Najednou přišel do depa pan hlavní průvodčí a hledal zrovinka pana strojvedoucího. Tramvaje si toho ani nijak moc nevšímaly, jenže černá věděla, že tohle se jen tak nestává. To už něco musí být, když pan hlavní průvodčí přijde. A zrovinka tenhle den. Jedenáctka byla jako obvykle smutná, ale nikoho ho to už moc nepřekvapovalo. Takže si ani nevšimla, že se už docela setmělo. Zrovinka v rádiu začali hlásit přesný čas, kdy by Jedenáctka měla vyrazit na jednu z posledních jízd toho dne. Z ničeho nic se ve vratech do depa objevil zase pan hlavní průvodčí. A rovnou se hrnul k Jedenáctce. Ta byla do svého smutku tak ponořena, že si ani nevšimla, že pan průvodčí má v ruce nůžky a lepící pásky, pastelky a bůhví co ještě. Přála si, aby bylo už po Vánocích, až zase uvidí svou malou holčičku Odrinku a až se všechno vrátí do normálu.

Jedenáctka se pomalu šourala ztichlými a ulicemi. Kromě tmy a pár kolemjdoucích v ulicích městečka nikdo nebyl. Nebylo tedy kam moc spěchat. Jen když vjížděla do zatáčky před Odrinčinou zastávkou, zvedla oči, ale pak je zase hned sklopila a pokračovala ve své jízdě. Ani zastavovat se jí nechtělo, to až pan průvodčí ji zabrzdil. Jedenáctka tedy zastavila, i když moc nechápala proč. Vždyť na zastávce nikdo nebyl. Ale poslechla. Otevřela přední dveře a když už je chtěla zavřít, z ničeho nic se u zastávky vyrojilo tolik dětí, že je nedokázala ani spočítat. Byla tak překvapená, že si ani nevšimla, že se k ní řítí její malá holčička. Ta už z daleka volala, moje milá Jedenáctko, podívej, co jsme ti s dětmi nakreslily. Až teď si Jedenáctka teprve všimla, že všechny děti mají v ruce namalované obrázky a co jich bylo, některé děti měly i dva nebo tři. Jedenáctka byla sice překvapená, ale usmívala se. Tu si všimla, že pan hlavní průvodčí si něco špitá s Odrinkou a moc jí zajímalo co. Koukala se na sice na ně, ale bála se zeptat. Jenže to už ji Odrinka pohladila a řekla: “Moje milá Jedenáctko, tohle jsme ti s dětmi namalovaly, abychom ti udělaly radost. Všechny děti z naší školy ti namalovaly obrázky. A pan hlavní průvodčí slíbil, že nám je pomůže ti je tu rozvěsit. To abys už nebyla černá, ale Jedenáctka, a abys byla taky tak krásná jako ty ostatní, co jezdí přes den.” Ale to už všechny děti lepily své obrázky všude tam, kam to pan hlavní průvodčí dovolil. Jedenáctka hrdě stála na zastávce a ani se nehýbala, jen si s úžasem a hrdostí prohlížela všechny obrázky, které tam děti namalovaly. Co na tom, že právě už nabrala zpoždění. Děti se smály a ona se smála taky. Byla šťastná jako ještě nikdy předtím.

To, co Jedenáctka nevěděla, bylo, že Odrinka i s dědečkem zašla do Depa, vysvětlila panu strojvedoucímu i panu hlavnímu průvodčímu, proč je černá tam smutná a domluvila se s nimi, že ji překvapí aby jí udělaly krásné Vánoce. Když si oba pánové vyslechli, co jim Odrinka povyprávěla, hned jim došlo, proč je černá tak smutná a hrozně se divili, že si toho nevšimli sami. Oba se ale na malou holčičku a jejího dědečka usmívali a hned se spolu domluvili, jak to udělají. Jak tu jejich Jedenáctku pěkně překvapí.

Když se nad ránem vrátila do Depa, už na ni čekal pan strojvedoucí. V ruce měl velikánskou malířskou štětku a kbelík stříbrné barvy. Nejdříve ze všeho ji ale pěkně vymydlili a naleštili, a pak už slavnostně přišel pan strojvedoucí a na obě strany ji namaloval velikánskou jedenáctku.

A pak nahlas a pěkně zřetelně řekl: “A ode dneška už budeš jen Jedenáctka.” To bylo to, co ji trápilo. A díky její malé holčičce se jí splnilo jedno velké přání. A od toho prosincového dne ji nikdo nikdy jinak neřekl než Jedenáctka, naše nejšťastnější Jedenáctka.

A víte jak to dopadlo s obrázky? Ne? Tak ty si pěkně Jedenáctka schovala a vždy, když na ni šel smutek, tak si je prohlížela. Z některých pak nechali v hlavní kanceláři Depa udělat obrázky plné světýlek a tou se pak Jedenáctka zdobila, vždy, když byly v městečku nějaké událost nebo svátky, a nebo jen pro radost. Děti ji totiž nosily nové a nové obrázky.

(20.12.2025)