NAD HLAVOU

Už nějakou dobu ležím ponořený na louce v trávě a pozoruji ranní oblohu. Ne, ještě jsem nešel spát. Copak bych mohl tak brzy ráno vstát, a i kdyby proč bych to měl udělat. Proč si dobrovolně nechat vzít vlastní sny a vyměnit je za slunce ranní třpyt? To se ještě nikdy nestalo. Vždyť já raději obětuji celou noc jen proto, abych viděl jak slunce vstává. Jak šimrá svými prstíky stébla trávy až tak, že od samého smíchu střepávají ranní rosu na zem, a ta se pomalu a nevyhnutelně vpíjí do země stejně jako to teď dělám já sám, alespoň mi to teď tak připadá.

Ležím a tiše s úsměvem na tváři pozoruji vzdušné balóny jak se právě odlepily od země a vzlétají, každým okamžikem jsou výš a výš a pomalu mizí za obzor až tak daleko, že už nejsou ani na dohled. Nebe předemnou vymalovává nebeská plátna s nepřebernou směsí všech možných výjevů. Je to jako bych byl v obrazárně a před očima se mi míhala nejskvostnější díla předních umělců mé doby.

Den už dávno vstal a za malou chvíli bude poledne, pro všechny je to ten správný čas oběda. Jen na tu krátkou chvíli mít tu možnost zastavit čas. Vidět, dýchat, cítit a smát se, ano rozdávat úsměvy do všech stran. A pro mne, co pro mne, co to vlastně znamená pro mne? Měl bych jít spát, tak jako jsem to udělal už tolikrát po probdělé noci. Ale dnes jsem se rozhodl to změnit. Ne protože bych chtěl vidět jak se proměňuje den, minutu po minutě, ale jen z podstaty věci, že se mi nechce pohnout. Asi jsem pošetilý nebo snad snílek. Stejně už ležím v té nejměkčí posteli světa, jen zavřít oči a nechat se unést za oponu dne a snít o tom, co by snad mohlo přijít s dalším probuzením. A stejně mě jednoho dne přijme do své hebké náruče a už nikdy nepustí. Stanu se její neodmyslitelnou součástí, dnes to ale ještě nebude.

Zdáli ke mně doléhá křik malých štěbetalků, chvílemi se ty zvuky přibližují a pak zase vzdalují, jako když oceán naráží na pevnou stěnu skály a ani to mne nepřinutí se pohnout. Proč taky. Ležím a pozoruji nebeské představení, které se právě přehouplo do svého druhého dějství. Je to klasické dílo, ale s každou další vteřinou se mění děj i obsazení.

Na zem se začíná pomalu snášet noc a já stále ležím na tom stejném místě. V té zelené náruči a nechávám se unášet na křídlech mého dne. Být tak na chvíli tím balónem co pluje v povětří, nakouknul bych do dveří měst a míjel střechy hor a plul bych po obloze tak jako lodě plují po mořích. A nakonec bych se stal tou malou tečkou v dálce, co na konci pohádkové knihy říká dětem, aby šly už spát.

Vstát? Ne, děkuji, budu tu ležet takhle dál.

(29.05.2022)