ZEĎ

Město, možná spíše městečko, ale jako každé jiné, malé a útulné, s malými uličkami i širokými třídami, občas návštěvník narazí na malý park s pár lavičkami a jednou fontánou nebo zapomenutou sochou. Vždyť říkám, úplně obyčejné, jako je na světe mnoho dalších. Přesto ale ne tak obyčejné, jako se na první pohled zdá, jenže má své zvláštní tajemství. No povězte, kolik měst má své vlastní tajemství? Hmm? Skoro bych zapomněl zmínit, ještě uprostřed je prostorné náměstí, obklopené domky kolem dokola, ale za jeho zády se ukrývá malá ulička a na jejím konci je zeď. Obyčejné, už ne tak, nikoli. Co říkáte?
Tak abych pokračoval, tam vzadu je ukrytá malá ulička. Ne temná, ne uzoučká, je tak akorát. Tak akorát, aby se pohodlně vyhnuli dva chodci, aniž by si toho vlastně všimli, když sami nebudou chtít. A možná právě proto sem místní tak často zavítají. Pohroužení do svých myšlenek a denních událostí.
Pozorný čtenář se právě zeptal, a to jako má být to tajemství a stejně pohotový vypravěč tohoto příběhu odpoví, nikoli, na to teprve dojde.
Tak tedy ulička, taková úplně normální jako každá jiná, jenže přesně uprostřed stojí zeď. Správně zeď, jenže ona nestojí rovnoběžně nebo kolmo jako všechny ostatní zdi, ale šikmo. Obléká se do košile ze samých barev a nápisů. Na hlavě má červený klobouk, místy už tak trochu oprýskaný, to od samého chránění před někdy dotěrnými prstíky deště nebo šťouralky slunce.
Tak tedy zeď. Je tak zvláštně klidná a působí dojmem moudrého rádce. Skoro jako by se skláněla nad zvláštností dne. Jako by ho chtěla pohladit po jeho zasmušilých tónech a říct, bude zase dobře. Za každým mrakem vždy vysvitne slunce, vím to lépe něž kdo jiný. Už tu stojím po staletí a je to pořád stejné.
Běžní návštěvníci ji, jen kroutíc hlavu, minou kolem jejich boků, zleva nebo zprava, to je jim fuk. Jenže pak jsou tu oni. Kdo? Kdo ví, co jsou zač. Prostě se jen tak postaví ke zdi a začnou ji tetovat svými příběhy. Ti další u ní jen tak postojí v hlubokých myšlenkách hledající odpovědi. Na co, co já vím? Támhleten mladý muž ji píše své vyznání lásky, to, které se bojí opravdu říct té slečně, co se s ní den co den míjí u zdi. Snad, že se bojí odmítnutí. Každý, kdo ji objeví, do ní vložil své tajemství. Z hora na to občas koukají okřídlení hosté, a když ztratí zájem o to, co se právě dole děje, odlétají o kousek dál. V noci se k ní zatoulají čtyřnozí návštěvníci, toulající se tmou. Ráno je vystřídá starý pán v šedém kabátu se svým přítelem, co občas s radostí vyštěkne. Opatrně ji oběhne z obou stran, občas zvědavě přičichne, a pak se společně se svým šedovlasým pánem vydají svou cestou dál. Kam? Tak to vážně nevím. Támhleta drobná paní z protějšího krámku, co má vždy úsměv od ucha k uchu, na ni přes den jen tak koukne. Jako by se chtěla ujistit, zda je vše tak, jak má být, a už mizí za dveřmi. Ano, opravdu netuším, proč to dělá.
Támhleta zeď, co ta jen už slyšela nevyřknutých příběhů. Za ta staletí, co se tu vyhřívá ve své pomíjivé slávě, vyslechla stovky ba tisíce tajemství a přání. Obléká se do těch nejrozličnějších vzorů a barev. Den co den a nikdy jinak. Stojí tu odnepaměti a nikdo už neví, kdy a jak se tu vlastně objevila nebo kdo ji postavil.

A tak ve svých útrobách ukrývám i to své největší tajemství a nikdy jej neprozradím.

(04.03.2024)